Jaké bylo putování průvodkyně Markéty Petrlíkové do Santiaga? Která další města prošla se skupinou našich cestovatelů po mušlové trase a jaké příběhy si přivezli? Dozvíte se v reportáži psané poutnicí po španělských barech a ulicích. Na příští Svatojakubskou cestu se můžete vydat s Markétou a prožít vše na vlastní kůži!
Den první: Bilbao
Zase jsem v Bilbau a zase je to jiné. Jezdím pořád na stejná místa, ale pokaždé je to jiný příběh. Každá cesta je originál. Kulisy zůstávají, ale aktéři a příběhy se mění. Tentokrát nám cestu zkřížila slavná Tour de France. Zítra odsud startuje, ale už teď tím město doslova žije!
Panel na nábřeží odpočítává dny (teď už spíš hodiny a minuty) do začátku slavného cyklistického závodu a cukrárny nabízejí typický místní dezert Carolina s baskickou vlajkou. Někde ho mají celý ve žluté – v barvě Tour de France.
Na snímku je vtipná reklama od sponzora akce, aplikace Waze. Volný překlad: „Z Bilbaa do Bilbaa 182 km? No to si děláš srandu?“ Reklama odkazuje na první etapu, která se jede 1. července, začíná i končí v Bilbau a měří 182 km. Upoutávky na Tour de France jsou doslova na každém rohu. Na nábřeží nás zastavila děvčata a doslova nám vnutila suvenýry – klíčenky s bicyklem. Milá pozornost od pořadatelů a pro nás to bude vzpomínka, že jsme byli u toho. I krásná budova provinční rady je ověšená plakáty, aby nikomu neuniklo, že letos má Bilbao tu čest zahajovat slavný závod!
Bude se startovat před Guggenheimovým muzeem. Už je tu vše připraveno. I nejznámější pes z Bilbaa – slavný Puppy je oděn ve slavnostním hávu. Letos si na květinové výzdobě dali obzvlášť záležet. A protože je Bilbao i gastronomickou metropolí, přizpůsobili tu cyklistickému závodu i menu v některých restauracích. Tady si třeba objednáte obyčejnou tortillu a oni vám donesou Tourtillu.
Čtyři symboly pohromadě: ikonický místní most Zubizuri od slavného valencijského architekta Santiaga Calatravy, červeno-bílo-zelená baskická vlajka a kombinovaná vlajka se žlutou částí odkazující na Tour a bílá část s červenými puntíky, to je symbol Bilbaa.
Den druhý: Burgos
Z Bilbaa pokračujeme v našem putování po Svatojakubské cestě. Není to pouť, je to cesta za zážitky. Někteří to dokonce pojali jako přípravku, aby to okoukli, a příště se vydají na tu pravou pouť. Dnes nás čeká Burgos, kde se zrovna slaví místní slavnosti, takže o zážitky není nouze.
Neztrácíme čas a hned jsme vyrazili do víru nočního života. V centru to žije! Schody před katedrálou jsou obsazené do posledního místečka. Bary praskají ve švech. Získat místo k sezení je mission impossible. Nevadí, Španělé jsou zvyklí dát si něco i „na stojáka“.
Zato poutnická cesta a most svatého Jana, kterým poutníci přicházejí do města, teď ve večerních hodinách zeje prázdnotou. Ale zase je krásně nasvícený na focení.
A tohle už je za bílého dne. Slíbila jsem, že dnes určitě narazíme na nějakého poutníka. Pokud by nebyl z masa a kostí, tak tu na nás čeká aspoň tahle skulptura před katedrálou.
Nejslavnější místní hrdina El Cid. Nějaký vtipálek mu na krk uvázal šálu.
Honosnou bránou Arco de Santa María dnes proudí do města spíš turisté než poutníci. Ale to jí neubírá na kráse a na významu.
Místní katedrála je opravdu úchvatná. Mistrovská ukázka gotické architektury. První gotická katedrála ve Španělsku a jedna z nejkrásnějších (nejen) na Svatojakubské cestě. Aby se vám vešla do záběru celá, musíte si stoupnout (nebo ještě lépe lehnout) úplně do rohu náměstí.
Občerstvení musíme pojmout stylově, co jiného než pinchitos a sklenka bílého? Sice jsem „ve službě“, ale co už… Tady trochu vínka prominou i řidičům, protože co by to bylo za oběd, kdybychom ho ve Španělsku nezapili dobrým vínem. Moji souputníci právě šokovali celou hospodu štamgastů. Dali na mé doporučení a bravurně si objednali „Marisco y Albariño“. Místní se nestačili divit, co je to za cizince, kteří se tak vyznají!
Ostatní si ještě plnými doušky užívají Burgos, ale já už jsem se stáhla na základnu. V příjemné hotelové restauraci jsem si otevřela „kancelář“ a plná dojmů sepisuji dnešní zážitky. Za chvilku vyrážíme do Leónu.
Den třetí: León a Astorga
Krásné město León s úžasnou katedrálou při západu slunce. Katedrála má přezdívky Leónská kráska nebo Dóm světla a je opravdu neskutečně nádherná.
Den plný cestovatelských a gurmánských zážitků. Přibývá i poutníků, které na cestě potkáváme. Ve vzduchu už je cítit poutnická atmosféra (a tím nemyslím nohy vyzuté z trekových bot!).
Na lavičce před Casa de Botines sedí sám pan Gaudí, autor této stavby.
A aby nebyl nikdo na pochybách, že jsme opravdu v Leónu (León je v překladu lev).
Hlavní třída je stále krásně rozkvetlá. Trik je v tom, že květiny majitelům bytů dodává radnice. Dokonce se o ně i stará.
Na chvilku si od těch krás musíme odpočinout a trochu se nadlábnout. Další španělský fenomén – tostas neboli topinky. Opečený bílý chleba a na něm ty nejčerstvější suroviny. Klasika je s rajčaty a olivovým olejem, ale jak vidíte, fantazii se meze nekladou. Tak tohle je typická španělská svačinka.
Odpoledne vyrážíme do nedaleké Astorgy. Její příběh ve zkratce vyjadřuje tenhle obraz umístěný na zdi autobusáku, vešlo se to tam opravdu všechno: katedrála, biskupský palác, hradby, francouzská okupace, poutníci, Římané, místní starousedlíci v tradičních krojích, čokoláda, sušenky, velikonoční slavnosti, trhy, archeologické nálezy, hrad a lev (ve španělštině Castilla y León – název místní autonomní oblasti).
Skvostný biskupský palác od mistra Gaudího. Dnes slouží jako muzeum poutnictví.
Děsivé a kruté! Všimněte si miniaturního okénka vlevo. Za ním je cela zazděných žen. Ctihodní občané Astorgy prodávali své dcery církvi, ta je zazdila a těm nešťastnicím nezbylo nic jiného, než se celý život jen modlit. Něco k snědku jim házeli okénkem kolemjdoucí.
Pojďme raději k příjemnějším záležitostem. Pozdní oběd (pro nás, pro Španěly je to normálka). V tom vedru bude stačit zeleninový salát. Vypadá skvěle. Vychutnáme si ho na hlavním náměstí Plaza Mayor.
Astorga je také město graffiti. Na několika domech ve městě narazíte na krásná dílka. Tady jsou zachyceny pracovnice zdejší továrny na sladkosti, jak balí typické místní máslové sušenky. A schválně… Co myslíte, to kolo je pravé, nebo namalované?
A tady je máme pěkně pohromadě: vpravo katedrála, vlevo biskupský palác, před nimi římské hradby a v popředí vůně levandule.
Chvilka zaslouženého odpočinku v parku. Máme za sebou polovinu zájezdu a krokoměr mi ukazuje, že jsme už ušli 56 km (aspoň my skalní, co to bereme zodpovědně a prošmejdíme každý kout). Myslím, že než dojedeme do Santiaga, tak tam ta stovka bude! 100 km totiž musíte ujít, aby vám absolvování Svatojakubské cesty uznali. Pro nás to bude jen symbolické, na opravdové pouti musíte splnit ještě další podmínky.
Vracíme se z výletu, ale den ještě rozhodně nekončí. Čeká nás exkurze do „Mokré čtvrti“. Barrio Húmedo v Leónu je vyhlášenou gastrozónou. Je tu plno hospůdek a barů a prostě to tu žije. Musíme se přece s Leónem pořádně rozloučit. Zítra vyrážíme směr Santiago.
Den čtvrtý: Ponferrada a O Cebreiro
Další den našeho putování. Čeká nás templářský hrad v ospalém malém městečku, české pivo, sedmé nebe, keltská vesnička s vyhlášenou polévkou a vynikajícími sýry, dechberoucí panoramata a pak už hurá na Santiago! V hotelové jídelně na stěně mají krásný motivační citát od slavného spisovatele Paula Coelha, který napsal Poutníka: Jen jedna věc dělá sen nesplnitelným… Strach z neúspěchu.
Templářský hrad v Ponferradě. Templáři stavěli podél Svatojakubské cesty hrady a chránili poutníky. Dnes je to příjemná zastávka a zpestření našeho putování.
Bazilika Panny Marie z dubu. Sošku ukrytou před muslimskými dobyvateli nalezli až templáři, když stavěli hrad a potřebovali stavební materiál, takže porazili dub, ve kterém byla Panenka Marie ukrytá.
Místní supermarket potěší svým sortimentem české pivaře.
Slavná galicijská polévka Caldo gallego s vynikajícím místním chlebem. Ochutnali jsme ji v keltské vesničce O Cebreiro. Někomu chutnala, někoho úplně neoslovila.
V téhle malilinkaté vesničce mají vše, co poutníci potřebují: nocleh, hospodu, obchod a prádelnu.
Někdo tu zapomněl botu? Nevadí, zasadíme do ní netřesky, ať se tu ten škrpál jen tak zbůhdarma neválí.
Malý symbolický hřbitůvek pro ty, kterým tu došly síly.
Den pátý: Santiago de Compostela
Konečně jsme dorazili do města poutníků! Nadšení, euforie, pocit vítězství nad sebou samým, ale i totální vyčerpání. To jsou pocity, které se odrážejí na tvářích těch, kteří sem dorazili po svých. Jejich emoce jsou nakažlivé. Pozitivní energie tu prýští z každého koutu. Pobyt tady vám dobije baterky. A došlo i na ty avizované vyzuté boty. Poutníci tu postávají, posedávají i polehávají a vychutnávají si pohled na katedrálu svatého Jakuba, který to vlastně všechno spískal.
Obří kadidelnice, objímání sochy svatého Jakuba a další rituály, které čekají na poutníky v katedrále.
V ulicích je rušno, mísí se tu turisté, poutníci a místní.
Ochutnávka kaštanů byla skvělá. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavostí z místního života a okusili speciality z této typicky galicijské suroviny. A také jsme nakoupili gastrodárky s příběhem.
Typickým suvenýrem ze Santiaga je šperk z gagátu, tzv. černého jantaru. Jsme v oblasti čarodějnic, takže si samozřejmě musíte koupit i nějaký ten amulet. Anebo to spojit a koupit si „Figu“ z gagátu proti uřknutí a všem zlým silám. Pokud by to nestačilo, můžete si v některé hospodě objednat čarodějný lektvar „Queimadu“ i s tajemným zaklínadlem.
Symbolická brána, kterou poutníci vstupují do města. Je tu i česká stopa. Víc neprozradím, budete muset přijet do Santiaga a najít odpověď sami.
Počasí se nad námi smilovalo a slunce se schovalo za mraky, takže výstup na kopec Monte do Gozo byl nakonec docela příjemný. Vyzkoušeli jsme si ten pocit, který mají poutníci, když vylezou na poslední kopec před Santiagem a poprvé spatří věže katedrály.
Sice jsme nezvládli celou pouť, ale někdo si přece jen nenechal ujít aspoň symbolickou finální etapu. Na poslední kopec před Santiagem nás vyvezl městský autobus, ale zpátky jsme už šlapali pěšky (někteří).
Kromě oázy zeleně je to i místo, odkud je překrásný pohled na katedrálu a centrum starého města.
Tahle socha v parku Alameda se jmenuje Dvě Marie nebo se jí také říká „Přesně ve dvě“. Socha je to veselá, hýřící všemi barvami, ale váže se k ní smutný příběh ze skutečného života.
Libo-li vilejše? K jídlu si tu můžete objednat roztodivné tvory. My jsme takovou odvahu neměli, ale společnou večeři jsme si užili. Bohužel to nemohu zdokumentovat, protože se zábava tak rozjela, že jsem úplně zapomněla fotit. A navíc jsme po druhé lahvince červeného viděli čarodějnice snad úplně všude.
Den šestý a poslední: Galicie a Fisterra
Putování by nebylo kompletní, kdybychom se nevydali prozkoumat úchvatnou galicijskou přírodu a kdybychom nedorazili až na pomyslný konec světa, mys Fisterra. Dnes to je hlavně o dechberoucích panoramatech! Začali jsme romantickým středověkým městečkem Ponte Maceira ve vnitrozemí. Většinou se tady převaluje mlha, ale my máme prostě štěstí na počasí, které je po celou dobu úplně ideální. Díky všudypřítomné vlhkosti je všechno porostlé mechem. Vypadá to úplně, jako by se tu před několika staletími zastavil čas. Esence romantiky.
Hlavním lákadlem tu je most ze 13. století, jehož povrch ošoupaly nohy tisíce poutníků, kteří tudy prošli. Původně došli do Santiaga, ale tam jim bylo tak nějak líto, že to všechno končí, tak si střihli ještě minipouť na konec světa. Nebo to můžete dát tam a zpátky a uznají vám to jako kompletní pouť.
A míříme na pobřeží Atlantiku. Bude to taková kochací jízda podél místních zálivů „Rías“. Podle legendy bůh stvořil svět za šest dní a sedmý den si sedl na kraj moře a opřel se rukama s roztaženými prsty za zády. Tak vznikly místní zálivy připomínající norské fjordy.
Další zastávka: městečko Muros na pobřeží jednoho takového zálivu. Čeká nás krátký výšlap ke kamennému kostelíku a pak káva nebo nějaké malé občerstvení v přístavu, abychom se měli kde vyčůrat.
Také si tu můžeme zblízka prohlédnout další místní fenomén – hórreos. Původně to byly sýpky, dnes je to ozdoba a chlouba galicijských vesnic. Čím větší hórreo, tím větší prestiž.
Kousek popojedeme a zastavíme v ústí řeky Xallas. Čeká nás procházka kolem vodní elektrárny ke zdejším vyhlášeným vodopádům, které jsou úžasným dílem přírody. Jediná řeka v Evropě (pokud vím), která nám těsně předtím, než skončí v moři, připraví takovouto strhující podívanou.
Společný oběd jsme si dali ve Fisteře, v poslední vesničce před koncem světa. Mají tu všude hlavně čerstvé ryby a mořské plody. Ostatně před chvilkou jsme v Murosu pozorovali jejich výlov.
Tady si musíte dát pozor na to, co si objednáte, jinak budete dost překvapeni. Když si tu dáte kačenu (Cachena), dostanete hovězí, když si objednáte čoko (choco), nepřinesou vám čokoládu, ale sépie a nakonec chcete kávu (cava) a dostanete sekt.
A po obědě už je to, co by kamenem dohodil, na konec světa. Mys Fisterra (také se mu říká Finisterre). Dříve tu poutníci symbolicky pálili své boty. Dnes je to zakázané a rituál už připomíná jen tahle poslední bronzová bota. A za ní jsou jen dechberoucí výhledy na nekonečný oceán. Až se tají dech z té nádhery.
Na mysu nesmí chybět maják. Obzvlášť tady na nebezpečném „Pobřeží smrti“ (Costa da Morte), kde na mořském dně leží mnoho vraků lodí, které to nezvládly.
Kilometr 0 – tady to všechno končí a zároveň začíná.
Naše svatojakubské putování už bohužel končí. Strašně rychle to uteklo. Budou nám ho připomínat jen spousty fotek a tyhle svatojakubské mušličky. Příště se budu těšit třeba na vás, kteří se se mnou na Svatojakubskou cestu vydáte. Poznávejte svět, poznávejte sebe!
