Teď už je v Japonsku, ale pár dní před odletem si ještě stihla vypít kávu na cestu v pražské kanceláři CK Radynacestu.cz. Budoucí průvodkyně zemí vycházejícího slunce Barbora Žižková se rozpovídala o tom, co všechno zažila v japonském lese, o svém prvním setkání s multifunkční toaletou a nastínila i koncept svých budoucích zájezdů. Je na co se těšit!
Barbora Žižková při rozhovoru v pražské pobočce CK Radynacestu.cz
Barčo, proč zrovna Japonsko?
Na to se mě ptá hodně lidí. Já jsem začala mít ráda Japonsko už v letech, kdy jsem chodila na základní školu. Hrozně jsem hltala japonské filmy a seriály, pamatuju si, že tenkrát na internetu byly docela snadno k sehnání veškeré postupy, což jsou storyboardy a character design atd., tak jsem si kreslila vlastní příběhy a tak. Takhle nějak začala ta moje inspirace Japonskem. Chtěla jsem se toho dozvědět víc a víc.
Takže ses tam rozjela?
Ze začátku jsem začala pracovat v japonských restauracích tady v Praze, takže jsem Japonce poznala zase z jiné stránky, naučila jsem se, jak se vaří japonské jídlo, a poznala jsem jejich pracovní náturu, která je hodně přísná. To byl krok, jak poznat Japonsko blíž kulturně.
A poprvé jsi tam byla kdy?
V roce 2015 v létě.
Sama? Na vlastní pěst?
S přítelem.
Pracovní morálka Japonců je přísná
Co tě tam tak uchvátilo, že to chceš předat dál, ukazovat dalším?
Já jsem se začala čím dál víc zajímat o Japonsko, vyhledávat různé články, věci, jak co vypadá, proč to tak je… Těch informací bylo tolik, že jsem kamarádům vyprávěla o Japonsku celý večer a oni už to nechtěli poslouchat. Můj sen byl, říkat to lidem, kteří to chtějí poslouchat, a nejlíp se to dělá právě na zájezdech.
Tak to jsme hrozně rádi, že se k nám přidáš. Od podzimu?
Na podzim budu ještě v Japonsku, takže až další rok 2024.
Teď tedy odletíš do Japonska, budeš tam rok monitorovat situaci?
Monitorovat situaci, chystat zájezdy, získávat kontakty, lidi, všechno možné. Mám vízum na celý rok, takže tam prožiju, uvidím, sepíšu, nakreslím a pak vám to přinesu.
Takže pak se vrátíš a začneš si odtud vozit skupinky lidí do Japonska?
Ano, už se moc těším.
Inspiruje tě Japonsko i v umění? Prý jsi grafička...
Grafička, ilustrátorka. Studovala jsem grafiku a teď se živím jako ilustrátor, hlavně cestovních knížek a průvodců. Japonsko mě inspiruje dřevořezy. Plakáty, kde jsou na sobě naskládané jednoduché plochy barev. Ten minimalismus ve spojení s precizností se mi docela dost líbí. Takže to používám i ve svých ilustracích a plakátech.
Japonské dřevořezby tradičních japonských malířů dnes zdobí například poštovní známky
To bude s tebou cesta po Japonsku s umělkyní.
Já tam chci připravovat průvodce kulturně antropologického. Tak určitě budete mít co sledovat na sociálních sítích… Mám opravdu obrovské plány, moje mapa za období covidu je plná pinů a míst, která chci navštívit.
Ty jsi přišla tak hezky oblečená, to je japonské?
To je japonské, říká se tomu haori a většinou mají lidi pod tím ještě to kimono, tohle je takový kabátek.
To sis oblékla dneska speciálně kvůli nám?
Přesně tak.
„Japonsko je v drobnostech skryté.“
Tak to jsme potěšeni. Chceš mít zájezdy na linii umění? Že se budeš víc zaměřovat na umění v Japonsku?
Já vnímám umění i v předmětech nebo festivalech, je to vlastně kulturní dědictví. Takže mi to dává inspiraci a kulturní hodnoty i v těchto ohledech. Což je pro mě důležité, říct lidem nejen, že je to fakt pěkný festival, starý, ale i proč tak vypadá, proč tam je, jaké má detaily atd. Jaký má význam. A to chci přenést do těch zájezdů.
Japonsko je dost sezónní země, to je na něm zajímavé. Léto nebo podzim... nebo jaro, a vlastně i ta zima jsou hodně specifické. Japonci se hodně inspirují tím prostředím a podle toho dělají různé jídlo nebo jsou různě oblečení, podle kimon člověk pozná, co je za roční období. Většinou tam mají květy, které zrovna rostou, a spousta jiných věcí. V tom jsou skryté nuance a já už poznám podle kimon, jestli je podzim nebo k jakému festivalu to patří...
To je zajímavé…
Na tyhle věci bych chtěla lidi víc upozorňovat. Aby si víc všímali drobností… Japonsko je v těch drobnostech skryté, ale když to člověk umí rozpoznat, tak pozná blíž kulturu a lidi. Tak se to snažím dělat. Neříkám, že jsem profík, ale baví mě v tom objevovat pořád něco nového.
Podle kimon člověk pozná, co je za roční období...
Z tebe je nadšení úplně cítit, to je super.
Hrozně ráda sleduji další věci, třeba na YouTube nebo nějaké japanology, a přijde mi zajímavé, uvést na pravou míru takové ty stereotypy. Například že Japonsko je technologická země, jsou tam obrovská města, je tam hrozný stres. Především tedy v těch velkých městech, to je pravda, ale Japonsko je tvořeno snad ze 70 % lesy.
Bydlela jsem dva měsíce na venkově v Japonsku a bylo to něco úplně jiného. Vždycky jsem cestovala do těch měst, kde to bylo hektické a náročné. Ale potom si odpočinout v lese, u moře, bavit se s lidmi. Připravovat jídla a tak dále, to bylo taky k nezaplacení.
A to tvé kimono, co máš na sobě, něco znamená? Něco vyjadřuješ? Ono to není kimono, promiň, tys říkala...
Haori. Kimono je doslova oblečení, takže by se dalo říct, že je to kimono, Ale je to takový kabátek na kimono, v podstatě. Ono má na sobě růže a koupila jsem si ho kvůli tomu, že Bára znamená růže.
„V Japonsku se nežebrá.“
A máš nějaký kuriózní zážitek z Japonska? Co mají jinak, než jsme zvyklí my?
Naposledy, když jsem byla v Japonsku, tak jsme měli problém s jedním ubytováním. Na poslední chvíli nám ho odřekli a my neměli dostatek peněz si hledat něco jiného. Byla sezóna sakur, takže všechno bylo obsazené. A tak jsme strávili noc venku, což bylo zajímavé tím, že jsme potkali místní bezdomovce.
V Japonsku se nežebrá. Vůbec. Tam není koncept žebrání ani ničeho podobného. Tam jsou lidé nenápadní, nejsou vidět, mají vlastní místa, kde se schovávají… Ale například, když jsme třeba seděli v McDonaldu do tří do rána, tak tam ti lidi spali taky na stolech, ale zaměstnanci je nemohli vyhodit, protože mají filozofii, že zákazník je Bůh, v podstatě. Tak nemohli nic. Ale jednou za půl hodiny přišli a začali s nimi lomcovat a ptali se, jestli jsou v pořádku. Aby jim ten spánek neusnadnili.
V Japonsku neexistuje koncept žebrání
Ale bylo to super v tom, že jsem potkala zase jiné lidi. Ne že bychom se bavili nějak moc… Ale je zajímavé vidět tu společnost zase trochu jinak. Jak to vlastně funguje… Hned další den jsme si zarezervovali nějaké ubytování, ne tedy úplně v centru. A bylo vtipné, že tam přišla japonská televize a ptali se, jestli se tady nebojím, že je v téhle oblasti hodně bezdomovců.
Tak jsem si říkala, teď jim nemůžu říct, že jsem je minulou noc potkala a že jsem tam seděla s nimi… Tak jsem řekla: „Ne, já jsem z České republiky, mně to nevadí. Jsem zvyklá. V pohodě.“
„Buď se mlátí nebo si něco stříkají do obličeje, nebo to vůbec nedává smysl.“
Takže jsi mluvila do japonské televize?
No, dvakrát. Oni tam mají hromadu kabelových televizí. Ne pět nebo dvacet, ale podle mě stovky nebo tisíc. A každá řeší něco jiného. Často odchytávají cizince na letišti a dělají tam ten content z toho, odkud jsou, co dělají, a když je to zaujme, tak je potom pronásledují a natáčí, co vlastně dělají v Japonsku.
Takže my jsme taková kuriozita pro ně pak.
Jo, no. Ptají se na různé názory, třeba jaká kanji, což je ten japonský znak, je pro ně nejhezčí nebo nejzábavnější. Prostě takovéhle typy otázek. Japonská televize je téma samo o sobě… Oni většinou všechno chválí, hlavně neustále jí nějaké jídlo a říkají, že je to hrozně dobré. Viděla jsem rozhovor s nějakým cizincem, který tam ten den dělal rozhovory a říkal: „Já jsem musel říct, že to je dobré, i když to bylo hrozně hnusné. A chtěli jako víc té emoce, jakože je to nejlepší jídlo na světě.“
„Japonská televize je téma samo o sobě.“
Protikladem jsou japonské reklamy a ty jejich reality show, které mi lidi taky hodně zmiňují. Že je to absolutně divné a že to nechápou. Já si pamatuji, jak jsem bydlela u svého kamaráda Japonce, a ten se na to každý večer díval, ale tvrdil mi, že to není Japonsko, že si z toho nemám brát příklad, že je to úplně bizarní a divné, ale stejně na to pořád koukal. Většinou tam dělají hodně zvláštní věci, buď se mlátí nebo si něco stříkají do obličeje, nebo to vůbec nedává smysl.
Ale na televizi na tvých zájezdech asi nebude čas koukat...
To ne, to ne, jedině kdyby to bylo v rámci nějakého vysvětlování. Potom ještě, co mě napadá, že je na Japonsku zvláštní, jak jsem bydlela dva měsíce v té vesnici. Bylo to krásné, svítilo tam sluníčko, všude lesy, prostě krásné, krásné. No pak jednoho dne mi říká majitelka, že si nemám nechávat jídlo v pokoji.
Říkám proč? A ona, že tam bydlí takhle velcí pavouci, a ti tam chodí jíst ty věci. Tak já, cože? Jací pavouci?! Ne prostě, já je nenávidím, že jo… A ona: No ne, je na ně ještě pořád zima, jsou ještě zalezlí. Tak pár dní uplynulo, myla jsem okna, přišel přítel a úplně vykulil oči: Zavři okno, zavři okno!
Japonské lesy jsou plné překvapení...
Říkám, co se děje? A takhle jsem s ním třískla, protože bylo posuvné. Teď jsem viděla ty nožičky, jak se tam zaklepaly… Ten pavouk může být tak 20 cm velký, vypadá trochu jako tarantule. Není jedovatý, ale je hrozně hbitý a rychlý. Ve dne to bylo krásné. Výhled na moře a ty lesy... Večer to byl horor. Protože jak se svítilo, pavouci nalezli na okna a začali tam chytat mušky. Tak dobré, já pavouky nenávidím, ale nějak jsme se s nimi domluvili.
Jenže pak tam začali lézt další broučci a další věci… Třeba takhle velké stonožky, ty už jsou jedovaté. Ty byly v kuchyni a jedly tam nějaké saláty a věci. Potom tam byla kombinace, pavouk a stonožka dohromady. Takhle dlouhé a ty pavoučí nohy… Jsou hrozně rychlé, říká se jim gedži gedži (zapsáno foneticky, pozn. red.). Jsou v Asii nebo prý i na Moravě, jsem četla. Jsou ale prý malé, na té Moravě. Takže máme je u nás taky...
„Vím, že historkami straším lidi.“
Ale s těmi se tam určitě nesetkáte, až tam budete se skupinou...
To jsem chtěla říct, to se tam nestane. Protože většinou se člověk pohybuje vyloženě ve městech, a tam jsem to nikdy neviděla. Nikdy nikde. Já jsem i byla v nějakých lesích a tak dále… Já vím, že těmi historkami straším lidi, já to vím. Já jsem byla taky vystrašená.
Ale i to k tomu patří nakonec...
No jasně, no. Ono v Japonsku není nic nebezpečného nebo jedovatého. Já jsem říkala, že ta stonožka je jedovatá, ale to je, jako když vás štípne vosa. Já jsem tam bydlela několik měsíců a nic se mi nestalo. Jen to člověku trochu otravuje život.
A je potřeba očkování proti nějakým nemocem, kromě covidu?
Ne, ne. Není žádné povinné, já jsem nikdy na nic očkovaná nebyla a úplně v pořádku, nic se nedělo. Ještě jsem se chtěla vrátit k tomu, kde jsme bydleli. To bylo fakt vyloženě v lese. Úplně v lese. Byla tam divoká prasata, divoké opice a spousta dalších jiných věcí. Byl to úplně divoký zážitek v podstatě.
Ona je docela divoká kombinace i prase a opice v jednom lese, že jo?
No, taky jsem to nečekala, ale bylo to tam.
Velká technologická města v Japonsku kontrastují se zalesněnou přírodou
Zajímavá země kontrastů, jak se říká...
To se říká, hmm. Myslím si, že se to tak dá i posoudit. Že tam jsou města buď mobilizovaná, propojená, hromada věcí, co se tam dá dělat, je to tam hektické. Na druhé straně je tam les a lidi, kteří žijí klidnějším životem. Dělají věci podle sebe nebo se zajímají o nějaké řemeslo, což je úplně kontrastní.
A co třeba z technologií tě tam překvapilo nejvíc?
Myslím, že hodně lidí zmíní japonské záchody… Na tom si dávají hodně záležet, nevím, z jakého důvodu, ale je to tak. Vyhřívaná prkénka, což se hodí v zimě.
Zažilas?
Samozřejmě. Často tyhle toalety můžou být i na veřejných záchodech. To není nějaká uzavřená společnost speciálních záchodů, ale člověk na ně může docela snadno narazit. A jsou tam různé funkce. Například jsem narazila na tenhle záchod někde v metru – člověk se vlastně zvedne a chce spláchnout, jenže tam je hromada tlačítek, která dělají zvuky nebo spoustu dalších jiných věcí, stříká z toho voda, sprej, nevím, co všechno.
Teď jsem tam našla tlačítko, které zpívalo písničku. Pak tlačítko, které dělalo falešné splachování. Ona se tahle tlačítka používají k tomu, aby případně žena na záchodě zakryla ten zvuk, který nechce, aby šel slyšet.
A to je jenom pro ženy? To můžou i muži, ne?
Myslím, že je tam mají taky, ale na pánských záchodech jsem nebyla. Tak nemám informace, ale věřím, že o to nebudou ochuzeni, o nějaké zvuky. To tam musí být. Ale vtipné bylo, že jsem tam už slyšela lidi, jak čekají na záchod, a já furt mačkala tlačítko na fejkové splachování.
Říkám, kde to je? Teď odejdu a to tam prostě zůstane, že jo. To nemůžu, lidi čekají… 15 minut jsem to hledala, tam už lidi úplně nervózní, tak říkám, na to kašlu. Prostě odejdu s kamennou tváří a už se tam nikdy neobjevím. Jakmile jsem odešla, tak se to spláchlo samo.
Japonské toalety s tlačítky na zvuk falešného splachování nebo voňavý sprej...
To by možná měli cestovatelé vědět. Že nemusí řešit splachování…
Ano, ano. Ale zase jak kdy! Tam je to taková hra… Záleží, jak je ten záchod starý a jestli je tam nějaké čidlo. Jednou na mě záchod mluvil. Se otevřel, pozdravil mě… Je to trochu zvláštní, ale jsou to zajímavé historky.
Do Japonska s umělkyní Barčou se budete moci vydat až příští rok, ale její zkazky, fotky a další zajímavé historky můžete sledovat už teď na jejím blogu Neobara, který najdete na našem webu.
Celý videorozhovor si můžete poslechnout také na našem YouTube kanálu.
