Možnosti cestování máme dnes na úplně jiné úrovni než naši předci. Ve 20. století ale přesto ve srovnání s dávnější historií byl svět cestování více nakloněn a začaly se objevovat také ženy cestovatelky. V době, kdy teprve končil koloniální svět, se podařilo některým ženám překročit hranice nejen své země, ale také předsudků a nepochopení společnosti. Mezi prvními odvážnými ženami, které se rozhodly samy cestovat, byla Češka Barbora Markéta Eliášová.
Tato výjimečná osoba bourala stereotypy cestovatelů přelomu 19. a 20. století hned několikrát. Nejen že byla žena, ale ani nebyla ze zámožných poměrů.
Pohnuté dětství
Narodila se jako nemanželské dítě v roce 1874. Od čtyř let byla sirotkem, v mladém věku sloužila u bohatých rodin. Ve svých knihách popisuje své dětství jako život mezi rozkazy a pěstmi. Přes strašné zacházení, kterého se jí od neustále se měnících pěstounů dostávalo, chodila do školy, kde vynikala.
Od dětství byla vášnivou čtenářkou a měla štěstí ve vesnickém učiteli, který poznal, že se jedná o výjimečné dítě, a nosil jí pořád nové a nové knihy. Pomohl jí také dostat se k zámožnějšímu bezdětnému páru, kterému pomáhala v továrně na boty. Měla tak prostor na to, aby se naučila německy. Díky tomu se dostala do služby k bohaté rakouské rodině.
Jazyky a knihy, základ vzdělanosti
Časem odešla sloužit do Vídně, kde se naučila anglicky a francouzsky ve večerních kurzech, které si díky dobře placené práci mohla dovolit. Rozhodla se vzít osud do vlastních rukou, udělat si státnice z anglického jazyka a vydat se na dráhu učitelky.
Během státnic se seznámila s profesorem Mourkem. Ten poznal, že Barbora není jen jazykově nadaná služebná, nýbrž ctižádostivá silná osobnost, která bere překážky jako výzvy. Profesor Mourek se stal se svou ženou jejím mecenášem, aby se mohla vydat na cesty.
První Barbořiny kroky vedly do Anglie, pokračovala do Švýcarska, Francie a Německa. Po návratu začala skutečně učit angličtinu, díky čemuž si našetřila dost peněz.
První cesta do Japonska
V roce 1911 prožila velké osobní trauma, když zemřel na otravu krve její snoubenec. Po tomto citově náročném období si vzala roční volno a z našetřených peněz se vydala na cestu do Japonska.
Cestovala vlakem do Vladivostoku, odkud pokračovala lodí do Japonska. Tam po nějaké době začala pracovat jako chůva v rodině, se kterou procestovala ostrovy a poznala autentický japonský život. Během své první cesty se naučila plynně japonsky.
Z Japonska domů se pak vracela opačným směrem, a sice přes Ameriku. Navštívila San Francisco, Chicago i New York, odkud se vydala parníkem na Island. Z této ledové země se pak vrátila do Prahy.
Úřednicí v Japonsku
Po první světové válce se do Japonska hned vrátila. Během roku a půl, kdy tam pobývala, přednášela Japoncům o Evropě a o Československu, zcela novém státě. Našla uplatnění také jako úřednice na československé ambasádě v Japonsku.
Na pár let se zase vrátila do Prahy, psala do časopisů, psala vlastní knihy, přednášela o Japonsku. V roce 1923 měla našetřeno dost peněz na to, aby mohla podniknout další cestu.
Barbořiny „kroky“ vedly do Egypta, odtud do Angoly a později do Jemenu. Lodí se dostala na Srí Lanku, do Šanghaje, kde konečně nasedla na loď, kam jinam než, do Japonska. Tam prožila zemětřesení, které si vyžádalo více než 100 000 obětí.
Barbora přišla o všechny své věci, ale přežila, a díky pomoci z československé ambasády se dostala zdárně domů (ačkoliv ještě kousek před Prahou musela přežít srážku vlaků).
Nejhezčí město světa
V Praze se opět mohla zabývat psaním knih, přednášením o svém milovaném Japonsku a díky pokroku v technologiích také měla vlastní pořad v rozhlase. Koupila si u Prahy dům, který si zařídila v japonském stylu, ale přesto cítila opět volání cest. V roce 1925 nasedla na loď a vyplula směrem na Východ, tentokráte ovšem do Japonska nezavítala. Procestovala Indonésii – čtvrt roku se toulala po Jávě, další kroky pak vedly na Bali.
Po pár měsících opět nasedla na loď, aby poznala dosud pro ni neznámý kontinent, Austrálii. Cestu z Austrálie zvolila se zastávkou v jižní Africe. Natolik si zamilovala Kapské město, že i když považovala za zemi svého srdce Japonsko, nejhezčím městem nazvala právě Kapské město.
Po této roční cestě se vrátila domů, kde tři roky opět přednášela a psala, aby se v roce 1929 mohla vydat na svou pátou, poslední cestu.
Tajemná cesta na závěr
Poslední cesta Barbory Markéty Eliášové vedla do nejmilejšího Japonska, obohatila si ji tentokrát také o návštěvu Koreje. O této její výpravě toho bohužel mnoho nevíme, protože se jedná o jedinou cestu, ze které nevydala Barbora jediný cestopis.
Místo toho začala psát poutavé romány s japonskou tematikou. Natrvalo se usadila ve středních Čechách a nastoupila na ministerstvo zahraničí, kde vydržela pracovat téměř 10 let až do začátku druhé světové války.
Během té šířila protinacistické letáčky a informace, jelikož celou situaci velmi těžce prožívala. Po válce už téměř nechodila mezi lidi, stýkala se pouze se svou ošetřovatelkou a žila sama až do své smrti roku 1957.
Přínos pro naši zemi, literaturu i inspirace žen
Barbora Markéta Eliášová se velkou měrou zasadila o to, že povědomí o nově vzniklém Československu se šířilo nejen mezi diplomaty, ale také mezi obyčejnými lidmi. S nadšením a horlivostí přednášela v Asii, Americe i Africe o krásách naší země, o naší historii i životě.
Psala populární knihy, které zase přiblížily každodenní realitu jiných koutů světa českým čtenářům. Byla vzorem mnohých žen, které se chtěly vydat na cestu, ale měly strach – ať už navštívily její přednášku, nebo si přečetly její knihy, vždy jim byla oporou a ukázala, že to jde. Že ženy mohou cestovat, že mohou cestovat samy, mohou vzít život do svých rukou a jít za svým snem.
Bouráním stereotypů se zasadila o rovnější vnímání cestovatelů a pomohla tak celým generacím svých následovnic. Budete další z nich?
