Víte, že...
V historii Milána hráli prim i Češi? Dne 5. 9. 1395 tady byl Gian Galeazzo Visconti korunován českým a římským králem Václavem IV. titulem vévody milánského. Tím zanikla Milánská signorie a Lombardie se stala vévodstvím.
Milán je pro většinu z nás synonymem pro moderní město. Je centrem módy, obchodu a průmyslu. Věděli jste, že má nejrychleji a nejdynamičtěji se rozvíjející ekonomiku v Evropě? A že je sídlem mnoha světových bank, nejvýznamnějších firem a prestižních výrobců módních oděvů? Zřejmě ano. Takto se totiž prezentuje. Milán je ale také městem přes dva tisíce let starým a má svou bohatou historii, byť není tak okatě vidět...
Při procházce „hranatými“ mrakodrapovými čtvrtěmi s přemírou betonu, oceli a skla se můžeme lehce cítit jako ve sci-fi filmu. Těžko uvěřit, že těmito místy kdysi kráčely dějiny. A to ne jen tak ledajaké!
Pojďme nahlédnout pod roušku tajemství historie Milána společně. Představíme si 10 nejdůležitějších okamžiků, které zformovaly severní italskou metropoli, a napovíme, kde hledat dochované připomínky na ni.
1. První osídlení Milána
První osídlení můžeme zaznamenat už v 5. století před naším letopočtem, kdy se oblast dnešního Milána stala sídlištěm keltského kmene Insubrů. Milánem protékaly tehdy tři řeky – Lambro, Olona a Seveso. Dnes části z nich protékají pod městem či mimo něj, poněvadž jsou uměle svedeny kanály, aby nenarušovaly denní fungování metropole.
Jenže v dobách starověku povodí řek bylo vždy zaručenou oblastí, kde dobře žít! Proto i tohle území bylo vcelku brzy osídleno britskými Kelty, kteří území pojmenovali jako „Mediolanum“ – doslova přeloženo „Země na rovné půdě“.
2. Hlavní město Západořímské říše
V Lombardii najdete i jezero Como
Když se v roce 222 před naším letopočtem na území dostali Římané, byl konec keltskému osídlení. „Země Barbarů“ byla zprvu jen dalším z kolonizovaných území, ale s příchodem císaře Diokleciána na trůn se situace změnila.
Stará Římská říše měla natolik ohromující rozlohu, že už nebylo možno ji systematicky ovládat z jednoho místa. Tehdejší císař tedy rozhodl o rozdělení státu mezi své syny a zetě, z nichž každý se měl ujmout dané oblasti.
Oficiálně Římské impérium tedy rozdělil mezi čtyři území. Na každém z nich fungoval jeden vládce. Území Lombardie v čele s Milánem, jakožto hlavním městem, se stalo centrem západní Římské říše a přejalo mnoho povinností i výsad.
Čtení: Zájezdy do Itálie – srovnání a doporučení3. Nejdůležitější okamžik pro všechny křesťany
V Miláně se ujednal tzv. "Milánský reskript"
Díky své důležitosti se Milán stal v roce 313 našeho letopočtu místem, kde proběhl jeden z nejvýznamnějších okamžiků lidských dějin. Císař Konstantin se dohodl se svým soukmenovcem Liciniem, že zrovnoprávní křesťanské náboženství, do té doby velmi pronásledované a persekuované.
Dlužno říci, že Konstantinova matka, císařovna Helena, konvertovala ke křesťanství, část svého života žila ve Svaté zemi a svého syna inspirovala k hledání a následování Boha.
Císař Konstantin přemluvil spoluvladaře nad Římským impériem, východořímského vládce Licinia, aby právě v Miláně ujednali tzv. „Milánský reskript“, jenž ve zjednodušené formě ustanovil, že křesťané, stejně jako příslušníci ostatních věrouk, mají právo svobodné volby vyznání. Tomuto ustanovení se často říká také Toleranční edikt milánský.
4. Přichází patron města
V roce 374 našeho letopočtu je do Milána povolán první duchovní. Je jím pozdější biskup a svatý muž Ambrož, šiřitel křesťanství a učitel církve.
Tento světec v jednom z kostelů v roce 387 přivedl na „pravou“ víru a pokřtil do té doby nevěřícího Augustina. Ten přijel do Milána o tři roky dříve se svým nemanželským synem.
Svatý Ambrož nechal vystavět jeden z nejstarších milánských svatostánků, mnohokrát renovovaný a přestavovaný, kostel sv. Ambrože. Krom vzácných relikvií v podobě ostatků těla světce je kostel vyhlášeným zastavením.
Krom překrásného dvoru, vytvořeného Donatem Bramantem, zdobeného zlatého oltáře vykládaného drahokamy a dekorované kazatelny z románského období je cestovatelským bonusem „ohledání“ tzv. Ďábelského sloupu, jenž stojí před náměstím svatostánku.
Jedná se o antický sloup z pozdního římského období, který má po straně dva zvláštní otvory. Legenda praví, že svatý Ambrož byl pokoušen a vyzván na souboj ďáblem, který se při utkání rohy zapíchl do sloupu. Po prohře rychle uprchl, ale stopy po souboji zůstaly. V okolí sloupů je údajně cítit síra a při přiložení ucha k některé z děr uslyšíte peklo!
5. Langobardský nájezd
V 6. století našeho letopočtu na Apeninský poloostrov dorazili příslušníci západogermánských kmenů z oblasti dolního toku řeky Labe. Po dobytí severoitalských území zde založili svou říši, která existovala do 8. století, než ji pohltila Franská říše.
Langobardi byli ve své době velmi uznávaným národem se svrchovanou mocí. Z uměleckého hlediska navíc měli svůj vytříbený architektonický styl, z něhož se bohužel do dnešních dnů mnoho nedochovalo.
Největším klenotem je tzv. Lombardská železná koruna, uchovávaná dnes v městské katedrále v Monze. Onou korunou byl údajně ověnčen náš panovník Karel IV., když se po cestě pro oficiální korunovaci v chrámu svatého Petra v Římě zastavil právě v Duomo v Monze, kde požádal o korunovaci lombardskou železnou korunou.
V podstatě se jedná o jediný cenný artefakt z období langobardské nadvlády nad severní částí Apeninského poloostrova. Ovšem jejich odkaz se dodnes zachoval ve jméně nejlidnatějšího a nejbohatšího regionu Itálie. Lombardie, tedy s mírnými úpravami udělanými v průběhu staletí, odkazuje na „Zemi Langobardů“.
6. Do historie Milána se významně začíná plést český element
A je to tady! Milánský historický okamžik, který povýší dějiny nás Čechů! V roce 1162 si chce panovník Fridrich I. Barbarossa (námi nazývaný familiérně „Rudovous“) podmanit celou Itálii. Ač se mu to v konečném důsledku úplně nepodaří, první kroky jsou úspěšné.
Zaměří se na území Lombardie a přivolá k tomu všechny spřízněné země. Mimo jiné se jeho válečného tažení zúčastní také český kníže Vladislav II. Po úspěšném boji a dobytí Lombardie se Vladislav II. může honosit královským titulem!
Jedná se o prvního českého panovníka, který tento titul získá! O bojovnosti a odvaze Vladislavových vojenských oddílů dostatečně informuje Dalimilova kronika. Událost radostně zaznamenává jako zlomový okamžik a přerod vládnutí v českých zemích!
Neopomíjí také zmínit trochu bizarní událost jednoho z válečných bojovníků, Ješka z Pardubic, jenž při odchodu z Milána s válečnou kořistí přišel o svého věrného druha, koně. Ten byl přeseknut ve dví při zavírání městské brány. Takto pochroumaného jej ještě starostlivě odvlekl do ležení, kde zvíře pošlo. Nicméně po dnešní časy od této události má město Pardubice, jako vzpomínku na milánské obležení, ve znaku erb s půlkou koně.
7. Nejbohatší signorie a středisko renesančního umění
V roce 1184 se Milán dostává pod nadvládu slavného rodu Visconti, jenž následuje rod Sforza. Přibližně v tomto období se začíná silně projevovat snaha o rozkvět města a následování renesančních idolů po vzoru toskánských měst.
Vládci města se stávají mecenáši humanitního umění. Na svůj dvůr zvou slavné umělce z jiných částí Itálie. Mezi jinými také věhlasného architekta Donata Bramanteho či génia Leonarda da Vinciho.
Ludovico Sforza pozval v roce 1482 do svého města už tehdy věhlasného Leonarda da Vinciho, aby pro něj tvořil. Jedním z úkolů bylo vytvořit kolosální sochu koně. Po šestnáctileté snaze o nákres se Leonardo pokusil odlít alespoň osm metrů vysoký hliněný model.
Než se ale podařilo shromáždit potřebné množství bronzu na finální skulpturu, Milán se dostal do konfliktu s Francií a veškerý bronz byl použit na odlití zbraní a výrobu kanónů. Leonardo tvořil dál a na lombardské půdě nakreslil mnoho ze svých obrazů, které jsou dnes rozesety ve sbírkách různých galerií a muzeí po celé Evropě.
Nesmazatelnou stopu však v Miláně zanechal. Jedná se o jeho veledílo, zavdávající také podnět k mnoha konspiračním teoriím, a to o obraz Poslední večeře Páně. Ten Leonardo zvěčnil na stěně refektáře bývalého kláštera Santa Maria delle Grazie.
Když dominikánští mniši v 15. století obraz namalovaný na ploše 4,6 x 8,8 metrů viděli, oněměli úžasem. Zajímavostí je, že klášter byl za 2. světové války značně poškozen. Jako zázrakem se však dochovala právě zeď refektáře, ukrývající nesmrtelnou malbu.
8. Napoleonova volba centra Italského království
V 90. letech 18. století pronikne do oblasti Lombardie Napoleonovo mužstvo. Itálii prohlásí za svůj satelitní stát. V Miláně je Napoleon upoután krásou a rozměrností gotického Duoma a rozhodne se, že z Milána udělá hlavní město svého Italského království.
26. května roku 1805 se nechá v Milánské katedrále korunovat za oficiálního italského krále. Čtyři dny předem nechá vypravit tři vozy plné pokladů z blízkého města Monzy, v jejichž čele je Železná lombardská koruna. Na náměstí před katedrálou shromáždí davy provolávající slávu. Znějí zvony, palba z děl a členové rodu opanují ve zlatou tribunu.
Jeho panování ale nemělo dlouhé trvání. Po několika bitvách, jak je nám známo, byl Napoleon odsouzen k emigraci na ostrov Svaté Heleny a roku 1815 byla mapa Evropy znovu upravena Vídeňským kongresem.
9. Vznešené sídlo Habsburků a ústředí nejlepšího operního domu světa
Milánská opera je díky Marii Terezii
Vídeňský kongres oblast celého Lombardska přiřknul Rakušanům. Milán sice zůstal jakýmsi hlavním městem, ovšem s daleko menší rozlohou a nulovou pravomocí. „Austriaci“, jak se jim v Itálii říká, se stali svrchovanými vládci. Do té doby mocná Benátská republika pozbyla význam, protože noví vládci území vybudovali pro své obchodní aktivity přístav nový, a to v Terstu.
Milán zůstal pod rakouskou nadvládou do období italského Risorgimenta (národního sjednocení), konkrétně do 22. března roku 1848. Na scénu v té době vstupuje český živel. První protirakouské povstání bylo potlačeno rakouským maršálem českého původu Josefem Václavem Radeckým, šlechticem narozeným ve středočeské Třebnici.
V požehnaném věku 82 let jednoznačně zvítězil v první italské válce za nezávislost nad armádou piemontského krále Karla Alberta, a zajistil tím rakouské velmoci převahu. Nicméně rozhodující porážka v bitvě u Soferina v roce 1859 rozhodla, že Lombardie bude připojena k sjednocující se Itálii a z Milána se stane středisko financí, průmyslu a díky jeho strategické poloze také dopravní železniční uzel nového státu.
Není také bez po všimnutí, že během rakouské nadvlády Milán získal nejslavnější operní budovu světa. Zasloužila se o ni Marie Terezie, která ji nechala vybudovat a ještě před jejím vybudováním hlásala, že „Milánská opera zastíní všechny ostatní operní scény světa“. A čas ukázal, že se nemýlila, i když její začátky byly více než krušné.
10. Mussoliniho město snů
Pomalu přichází 20. století, ve světové politice dochází k různorodosti názorů. Nejinak je tomu v Itálii. Premiér, politik a nakonec i diktátor Benito Amilcare Andrea Mussolini se dostává k moci. Původní redaktor roku 1919 zakládá svou organizaci „Fasci di Combattimento“, která se záhy mění na fašistickou stranu, jejíž program je ovlivněn socialismem. To je důvod, proč získává tolik hlasů ve volbách.
Mussolini se díky tomu probojovává do italského parlamentu. Stává se průkopníkem fašismu v Itálii. 28. října roku 1922 zorganizuje tzv. Pochod na Řím, vynutí si jmenování předsedou vlády díky vyhrožování, že stávající vládu v opačném případě svrhne. Jako premiér zahajuje reformy a již v roce 1925 je považován za oficiálního diktátora Apeninského poloostrova.
Milán si Mussolini vybral za své sídlo, ve kterém chtěl nastavovat nové pořádky. Mnohé své architektonické plány tu také uskutečnil. Na Katedrálním náměstí nechal shodit bloky starobylých domů, aby zde vystavěl tzv. Arengario. Ve středověkých dobách tak byla nazývána hlavní budova městského rady. Mussolini však tomuto názvu vtiskl úplně jiný charakter.
Na nejhonosnějším náměstí Milána nechal vybudovat věhlasným architektem Pierem Portaluppim komplex dvou symetrických novodobých staveb, který nazval palácem. Z jejich balkónů pak kázal davům. Dodnes tyto budovy hyzdí tvář starého města, nicméně v roce 1950 byly využity pro expozice moderních sbírek umění 20. století.
V roce 1945 je pak zajat se svou milenkou v blízkosti jezera Lago di Como, v Miláně pak popraven a jejich těla jsou pro výstrahu pověšena na Piazzale Loreto.
V poválečných letech se do Milána stěhovaly tisíce lidí z jižní Itálie a počet obyvatel vyvrcholil roku 1971. Potom sice poklesl, jak se lidé stěhovali do okolí, v posledních letech ale opět stoupá.
