Tip pro vás:
Chcete-li z české cukrárny cestovat do Francie, zkuste nadýchaný čokoládový pařížák. Že by pocházel z Paříže?
Máte chuť na sladké? Třeba na něco cizokrajného? A co takhle něco cizokrajně znějícího z české cukrárny? Cestovat dnes budeme jen tak naoko. Výprava to bude plná cukru, vůní a tónů orientální hudby pro navození té správné atmosféry. Navštívíme Maroko, Indii i Turecko. Zavítáme také do Vídně, kde nahlédneme pod ruce maďarskému cukráři, do Itálie, Holandska, Francie, Sýrie či Ghany. Už tušíte, co typicky českého se dnes bude servírovat?
Podává se marokánka plná ořechové energie, sladce nadýchaný indián a k tomu voňavá turecká káva. To jsou asi nejznámější čeští „migranti“, kteří se zemí, jejíž jméno nesou, mají jen málo společného. Pojďme je společně ochutnat.
Marokánka dálkou vonící
Maroko, to je perla Afriky a nejzápadnější Orient. Země plná barev a chutí. Marocká kuchyně je rozmanitá, její nedílnou součástí je přitom zelenina, tadžín z masa a zeleniny (nebo třeba i švestek) připravovaný ve speciální nádobě s kuželovitým poklopem, a ořechy. Sladkosti se liší, často pouze svým jménem, region od regionu, ovšem jedno mají společné: jejich základní ingrediencí jsou oříšky. Pistácie, mandle a další druhy ořechů se namáčejí do medu anebo do růžové vody.
Už tušíte, proč se sladkým placičkám plných různých ořechů, často polévaných čokoládou, u nás říká marokánky? Zlatavé mandle jim dodávají sladkou chuť, stejně jako datle, které byly součástí původní receptury. Na spojení se používal med a na dochucení kakao či vanilka. V některých arabských zemích se do nich údajně přimíchávalo i trochu hašiše. V našich končinách se do marokánek přidává také sušené či kandované ovoce nebo další oříšky dle chuti. Vesměs jde o zdravé ingredience plné energie.
Marokánky mají původ v Maroku na severu Afriky, odkud se rozšířily nejprve do arabského světa a díky dlouhodobému kontaktu tamějších obyvatel s Evropou se zabydlely i v evropské kuchyni. U nás se připravují zejména jako vánoční cukroví a někdo je označuje jako florentýnky. Oba druhy placiček jsou si velmi podobné. Ovšem florentýnky, jak název napovídá, pocházejí z italské Florencie, kde se údajně vyvinuly z tradičních sušenek biscotti fiorentini, na které se nedostávalo mouky, a tak byla nahrazována čím dál větším množstvím kandovaného ovoce, rozinek a oříšků, které byly v Toskánsku snadno dostupné.
Černý indián z Vídně od maďarského cukráře
Dálkou vonící je Indie a její kuchyně – směsice chutí, vůní a cukrovinek. Především těch z mléka, velmi oblíbených v Bengálsku, ale setkáme se s nimi ve všech koutech země. Pestrobarevné sladkosti barvené přírodními barvivy, drobné smažené laskominy… Že by právě tady měl původ oblíbený nadýchaný český dezert indián?
Nejspíš tušíte, že s původem sněhového sladkého zákusku v Indii to bude podobné jako s Indiány v Americe v době Kryštofa Kolumba. Za jejich původem je potřeba vydat se do Vídně na začátku 19. století, kdy si tam maďarský vévoda Pálfy do svého divadla pozval kouzelníka z Indie. Nejspíš tušil, že představení by mohlo skončit jako fiasko, a tak aby diváci nepřišli zkrátka, nechal pro jistotu svým maďarským cukrářem připravit zcela nový dezert, který jim měl zážitek z večera napravit. Tak se stalo, že cukrář vymyslel dezert, který měl (se značnou dávkou představivosti) kouzelníka připomínat. Šlo vlastně o marketingový tah.
Dezert sestával ze dvou sladkých bochánků politých tmavou čokoládou a spojených šlehačkou. Chuť všemu navíc dodávala meruňková marmeláda. Dnes se tento dezert v Rakousku podává pod názvem Indianerkrapfen neboli Indiánské koblihy. Někdo mu říká i Indianer mit Schlag – indián se šlehačkou. Jak přesně se z něj vyvinul tradiční český zákusek ovšem zůstává zahaleno rouškou tajemství.
Baculaté indiánky máme jen u nás. Ale milovníci této sladkosti si na své přijdou i v Holandsku, kde si podobnou dobrůtku z hutného sladkého bílkového sněhu politého čokoládou a posazeného na bufleru, jak se piškotu ve spodní části říká, rovněž oblíbili. Říkají ji negerzoen – černochův polibek. A když jsme u těch jmen a tmavé čokoládové barvy, u nás indián byl (a někde dosud je) označován i jako ašant, což je jinak i příslušník černošské národnosti žijící v Ghaně.
Čtení: Zájezdy do Turecka – srovnání a doporučeníČtení: Zájezdy do Rakouska – srovnání a doporučeníPro mě turka, prosím!
Návštěva české cukrárny je spojena také s popíjením lahodné kávy. Její označení se vyvinulo z arabského výrazu qahwah, protože právě do zemí arabského světa byla káva poprvé importována ze své domoviny v Etiopii nejspíš někdy v 11. století. Oblíbená byla v oblastech Arábie, Malé Asie či Sýrie, odkud ji do Evropy poprvé přivezli kupci z Benátek v roce 1615. Velkým datem pro kávu se stal rok 1683. Když byli tenkrát Turci nuceni ukončit obléhání Vídně a dali se rychle na ústup, zanechali po sobě plné pytle kávy, se kterými se experimentovalo a kouzlilo do té míry, že začaly vznikat i první evropské kavárny, nabízející oblíbený povzbuzující voňavý nápoj.
Tradiční turecká káva se připravuje v měděné či mosazné nádobě zvané džezva nebo ibrik. V té se voda smíchaná s čerstvě namletou kávou nechá několikrát vzkypět, než se obřadně z výšky nalévá do malých šálků a popíjí. Kočovní beduíni při přípravě kávy strkali své džezvy do horkého písku. Turci si kávu s oblibou výrazně sladí a činí tak v počáteční fázi její přípravy. Variantou může být i její okořenění kardamomem.
A co má česká turecká káva neboli turek s tou pravou tureckou společného? Kromě názvu vlastně vůbec nic. Vznikla patrně nedostatkem informací a zdrojů. Průmyslová revoluce s sebou sice přinesla inovace v přípravě kávy i první kávovary, jenže světové války způsobily krizi a bylo nutné hledat za kávu nejrůznější náhražky. Experimentovat po česku bylo nutné i v období komunistického režimu, kdy byly kavárny a pražírny znárodňovány, což k inovacím na poli pití kávy rozhodně nepřispělo. Kávovary nebyly, a tak se našlo řešení: lidé si začali připravovat oblíbený nápoj tak, že rozemletou kávu jednoduše zalili horkou vodou. Zrodila se káva s lógrem – nápoj, který si dodnes drží čestné místo nejen v českých domácnostech.
