Když se řekne Bajkal, vybaví se všem asi jako první divoká krása sibiřské přírody. Hluboké lesy ruské tajgy, mohutné řeky a široko daleko ani živáčka. Nejhlubší a nejstarší jezero planety je nejdůležitější světovou zásobárnou sladké vody, ale také místem, kde můžete dokonale nabrat síly nebo je naopak vyčerpat na jednom z mnoha treků.
Přítok jezera zajišťují téměř tři stovky řek a potoků, ale vytéká z něj jen jedna jediná řeka, a to Angara. Jezero je unikátní nejen tím, ale i svými samočistícími schopnostmi. Díky jeho neobvyklé čistotě se mu přezdívá „modré oko Sibiře“. Právě proto je Bajkal považován za jeden z přírodních divů naší planety. Více než na něj se ale tentokrát zaměříme na to, co vás čeká v jeho čarokrásném okolí.
Kde jej najdete? Nemůžete minout!
Jezero leží v oblasti jižní Sibiře na pomezí Irkutské oblasti a Burjatské republiky. Svým tvarem připomíná srpek měsíce, je výrazně protáhlé do délky, kdy ve svém nejdelším bodě měří 636 kilometrů.
V nejširším bodě má celých 79 kilometrů, a to je také důvodem, proč někteří cestovatelé a dobrodruzi přijímají výzvy v zimě, kdy je jezero pokryté silnou vrstvou ledu a je možné jej přejít z jedné strany na druhou.
Díky své délce se severní a jižní strana jezera dosti liší. Zatímco jižní strana je více civilizovaná a ovlivněná cestovním ruchem, severní část je izolovanější a divočejší.
Jezero samo o sobě je tak hluboké, že jeho vody se nikdy neprohřejí. Zajímavostí je, že je dost možné, že se jezero stále zvětšuje. A to díky prasklině mezi dvěma tektonickými deskami, eurasijské a amurské.
Tajuplné jezero: permanentní chlad a čistota
Maximální hloubka jezera je 1642 metrů, plus nánosy sedimentu. Na plochu jezera 31 500 km² vychází průměrná hloubka cca 50 metrů.
Hladina jezera v zimě zamrzá a led zde může vydržet až do května, v severní části i do června. Tloušťka ledu se běžně pohybuje okolo 2 metrů. Poté, co led roztaje, se začínají vody mírně oteplovat. Teplota se však běžně pohybuje okolo 3–10 °C, pouze v mělčinách se na povrchu v průběhu léta stihne ohřát na nějakých 16–18 °C. A to spíše jen v jižní části jezera.
V jezeře však byly objeveny i termální prameny o teplotě až 50 °C, především v oblasti severního konce jezera. Objem vody, která z těchto pramenů na dně jezera vyvěrá, je ale vzhledem k celkovému objemu zanedbatelný.
Bajkalská voda má ještě jednu specialitu. Je opravdu křišťálově čistá. I když bohužel lidská činnost způsobuje znečištění řek, moří a okolní přírody, jezero zatím této hrozbě statečně odolává. Připisují se mu totiž jakési samočistící schopnosti, které zatím nebyly vědci úplně vysvětleny, ale má se za to, že zodpovědná je bakterie Epischura baicalensis, která vody jezera filtruje a zbavuje nečistot i různých minerálních solí.
Fauna a flóra: bohatství místních vod
Jezero je jedním z nejunikátnějších biotopů na planetě Zemi. Svůj domov zde má přes 2 000 druhů rostlin a živočichů, kteří nikde jinde na světě nežijí.
To, že bajkalská příroda je unikátní a je potřeba ji chránit (třeba jen kvůli důležitému zdroji pitné vody), si uvědomovali už pradávní vládci. Jedním z nich byl Čingischán, legendární mongolský bojovník a sjednotitel obrovské říše. Ten dokonce zakázal jakékoliv stavění v blízkosti jezera.
Lovci pokladů dodnes hledají jeho hrob, který by měl skrývat nevídané poklady a jedno z míst, o kterých se uvažuje, že hrobku může skrývat, je právě i nekonečné jezero Bajkal.
Díky činnosti nejrůznějších bakterií je voda jezera nejen čistá, ale hlavně prokysličená a zbavena látek, které do jezera proudí s vodou celkem tří set řek, jež vtékají do jezera. Bakterie a plankton je potom potravou pro nejrůznější podvodní měkkýše, červy a ryby.
Nejrozšířenější rybou tady je holoměnka. Průhledná rybka dorůstá délky maximálně 16 cm a je potravou hlavně pro sladkovodního tuleně bajkalského, jediného sladkovodního tuleně na světě, který je přísně chráněn.
Pro člověka je užitečnější ryba zvaná omul. Ta je místní specialitou, a pokud se sami nevydáte na rybolov, omula si koupíte v každé vesnici. Buď čerstvého, nebo už ogrilovaného či nasoleného.
Mnohem větší rybou, která žije v hlubinách jezera, je jeseter. Ten je bohužel díky svému využití na kaviár masivně loven. Tito jeseteři mohou měřit až dva metry a dožít se i 60 let.
Na dně jezera roste také zvláštní houba, které se přezdívá bajkalský kaktus. To podle jasně zelené barvy a typického tvaru. Najdeme ji v hloubkách do 120 metrů a dorůstá až 1,5 metru.
Bajkalské hory
1. Barguzinské pohoří
Jezero je po velké části svého obvodu obklopeno horami. Když začneme od severu, tak téměř po celé délce východního pobřeží se od severu na jih táhne v délce asi 300 km pás Barguzinského pohoří.
Počasí je zde podobné jako na zbytku Sibiře kontinentální, to znamená, že teploty se mohou v průběhu roku pohybovat bez problémů mezi +35 °C do -40 °C. Sněží tu od září do konce května.
U pat horských masivů se nachází ledovcová jezera, říčky, vodopády, přičemž některé oblasti nejsou ještě kvůli obtížným klimatickým podmínkám dosud pořádně prozkoumány.
2. Přímořské pohoří
Asi 350 kilometrů podél západního pobřeží se táhne tzv. Primorsko neboli Přímořské pohoří. Nejvyšší vrchol Golec Trechgolovyj má 1728 m n. m. Přímořské pohoří často dosahuje až k samotnému břehu jezera, a tak vytváří jedinečné přírodní scenérie.
Tato oblast je také dobře přístupná a turisticky využívaná, a to hlavně díky schůdnosti těchto hor a blízkým turistickým základnám na jihu, jako jsou Listvjanka, Bolšije Koty, Bolšoje Goloustnoje a další.
I počasí je zde oproti ostatním bajkalským horám příhodné a spolu s nádhernými výhledy představují ideální základnu pro turistické výpravy.
3. Pohoří Chamar-Daban
Jižní část jezera obklopuje pohoří Chamar-Daban. Nejvyšší vrchol je Subutuj (2 396 m n. m.). Z celé oblasti jezera Bajkal je právě jih nejvlhčí, s největším ročním srážkovým úhrnem. Díky tomu tu roste bujná vegetace.
I tyto hory jsou vhodné pro zájemce o turistiku, a to nejen díky dobré přístupnosti cest a kopců bez potřeby složitějšího vybavení a horského výcviku, ale i díky blízkosti strategických bodů, jako je například město Sljuďanka, které je velmi dobře dostupné vlakem.
Právě zde začíná legendární Krugobajkalka, tzv. Zlatá přezka na železném pásu Transsibiřské magistrály. Tato stanice je zajímavá také tím, že je kompletně postavena z růžovo-bílého mramoru.
Jakmile člověk opustí města a vesnice a dostane se do hor a lesů, ocitá se uprostřed sibiřské divočiny. V místních lesích narazíte nejčastěji na borovice, ve vyšších nadmořských výškách potom na kleč a horské louky.
Ze zvířat můžete narazit na losy, jeleny, srnce, ale i rysa, rosomáka, nebo dokonce medvěda hnědého. Pokud však dodržujeme zásady bezpečného pohybu v přírodě, těchto zvířat se nemusíte bát.
Zážitek na jedničku: Trek v Chamar-Daban
Oblíbenou a lehce dostupnou vycházkou v této oblasti je výstup na Pik Čerského, který se nachází ve výšce 2 090 m n. m., asi 17 km jižně od Sljuďanky, a kde v minulosti procházela stezka pro obchodníky s čajem. Vrcholek je pojmenován podle Ivana Čerského, cestovatele a průzkumníka polského původu, který byl na Sibiř poslán do vyhnanství, ale nakonec se mu podařilo například popsat všechny řeky vtékající do jezera.
Dnes na návštěvníka čekají nádherné výhledy. Ideální je začít právě ze Sljuďanky, od které vede cesta. Po zhruba 2 hodinách příjemné chůze se dostaneme k malé kavárničce, ve které se můžete občerstvit před výstupem do 1 500 m n. m. k budově meteorologické stanice, kde je možné se utábořit a před cestou si odpočinout.
Poté budete pokračovat dál až na vrcholek dalších cca 2,5 kilometru, které jsou z celého výstupu asi nejtěžší. Odměna ve formě dechberoucích výhledů vás ale nemine. Odsud budete mít nádherný výhled na jezero, řeku Angaru, horské jezero Srdce (pojmenované podle svého tvaru) a okolní hory s vrcholky pokrytými sněhem.
