Stejně jako měl v Evropě každý hrad své podhradí, tak měla i dubajská pevnost Al Fahidi (dnešní Dubajské muzeum) – bývalé sídlo šejka – svou přilehlou čtvrť. Té se dnes říká Bastakiya a je vtěsnaná mezi Dubai Creek a moderní Bur Dubai. Toto kdysi bohaté a vládní centrum bylo postaveno v 90. letech 19. století vlivnými obchodníky s látkami a perlami z íránského Bastaku.
Ti využili nabídky tehdejšího šejka Al Maktouma k osídlení této části bez nutnosti platby daní (nepřipomíná vám to tak trochu Přemysla Otakara II. a Němce na Malé Straně?). V době největšího rozkvětu stálo v Bastakiyi až na 60 domů, které od sebe byly odděleny uzoučkými křivolakými uličkami.
V 80. letech 20. století, kdy se Dubaj začala překotně ekonomicky vzmáhat, byla polovina této čtvrti srovnána se zemí, aby tak ustoupila novému komplexu kanceláří rostoucích podél Dubajského kanálu. Zbylé domy byly většinou použity jako sklady nebo ubytovny pro zahraniční dělníky.
V roce 1989 bylo rozhodnuto o zbourání zbylé části této historické dubajské čtvrti. Kdyby nebylo britského architekta Raynera Ottera, který si vzal tuto oblast pod svá „ochranná křídla“, bylo by to tak i dopadlo. Otter začal tuto čtvrť renovovat ve velkém a dokonce o své snaze napsal dopis princi Charlesovi, velkému milovníkovi umění, zvláště pak architektury, jenž měl v tom roce Dubaj navštívit.
Po procházce Bastakiyí, kterou si vyžádal, doporučil dubajskému šejkovi, aby tuto část zachoval a učinil z ní muzeum pod širým nebem. Všechny budovy prošly v roce 2005 rozsáhlou rekonstrukcí. Dnes se zde nachází 50 domů, z nichž některé jsou obytné, ale velká většina z nich slouží jako muzea, kavárny, restaurace nebo turistické obchody.
Oběd i s přednáškou pro všechny
Nachází se zde centrum, kde si můžete dát oběd spojený s besedami o místních tradicích a kultuře
Nejvýraznější a rozhodně nejelegantnější budovou celé čtvrti je jistě Centrum pro mezikulturní porozumění šejka Mohammeda, které disponuje nádherným nádvořím a je v arabském stylu ozdobeno závěsnými olejovými lampami a mřížovím v oknech. Toto centrum má za úkol pořádat různé akce, procházky a prohlídky Dubaje, které by přiblížily muslimskou kulturu turistům i dubajským rezidentům jiného vyznání.
Úžasným nápadem je organizování tradičních snídaní nebo hromadných obědů (každou neděli a čtvrtek), které jsou spojovány s besedami o místních tradicích a kultuře. Centrum je také otevřeno všem, kdo mají zájem naučit se arabskému jazyku.
Dalším velkým tahákem čtvrti Bastakiya je moderně vzhlížející bílá mešita, která je však nemuslimům nepřístupná. Ale i zvenčí lze obdivovat jedinečné architektonické detaily, zejména dřevěné vyřezávané dveře s ozdobnými mosaznými klepadly a složitě vzorované mřížoví v oknech. Když mešitu obejdete, narazíte na zbytky původních městských hradeb postavených na začátku 19. století.
V ostatních domech, kterým nechybí nápadné větrací věže, jsou situovány umělecké galerie, v nichž je prezentováno současné íránské, emirátské a středovýchodní umění.
Větrací věže: Důmyslná klimatizace bez elektřiny
Větrací věže může každý rozeznat již z dálky, mají tvar vysokého širokého obdélníkového komínu. Tímto specifickým architektonickým prvkem vyřešili obyvatelé celého Perského zálivu místní velmi náročné klimatické podmínky, zejména ty letní. Větrací věže byly používány především v Dubaji a Bahrajnu, zčásti také v Pákistánu a Afghánistánu.
Věže chudších obyvatel byly stavěny z palmových listů, ti bohatší si mohli dovolit postavit dům i věž z korálového kamene. Jak tato „klimatizace“ z dob před zavedením elektřiny vlastně fungovala? Vítr se otvory ve zdi zachytil dovnitř, horký vzduch byl vyhnán věží nahoru a ven, chladnější naopak sestoupil dolů a ochlazoval tak obývané místnosti.
Vyšší společenská třída se vyznačovala nejen domem z kamene, ale také počtem větracích věží, čím více, tím pochopitelně bohatší lidé.
