Víte, že...
Městečko Bruneck je nejen vhodným místem pro zimní radovánky, ale také hlavním městem regionu Val Pusteria, které bylo vyhlášeno zónou s nejvyšší životní úrovní? Italové toto místo nazývají „nejšťastnější místo k životu“!
V zemi „uprostřed hor“ neboli v Jižním Tyrolsku se nachází mnoho horských masívů a údolí. I tady lze ale najít historicky zajímavá městečka, ke kterým Bruneck bezpochyby patří. Ač město dvou tváří – staré oddělené od moderních čtvrtí řekou Rienza, je horkým kandidátem v pomyslné soutěži nejpříjemnějších jihotyrolských obcí.
Úzký, zato však značně protáhlý prostor, kde lze navštívit většinu památek a zajímavostí, vyznačuje řeka, třída Graben Bastioni a úpatí místního zarostlého pahorku. Mezi ostatními si dominantní místo uzurpuje místní středověký hrad.
Byl zde vybudován dávno před vznikem města, někdy v polovině 13. století na popud biskupa z Brixenu, hraběte Bruna von Wullenstätten und Kirchberg. Neobvyklá v této krajině je skutečnost, že pozdější město, vznikající v podhradí, převzalo jeho jméno, tedy dodnes používaný název Bruneck.
Za poznáním historických souvislostí
Největší slávy se hradní páni dočkali v období 14.–15. století, kdy zároveň s bohatstvím a prosperitou bylo nutno postavit obranné hradby. Obchod zde vzkvétal hlavně s rakouskými a bavorskými zeměmi.
Rozmach komerční směny zapříčinil stavbu kupeckých domů a město začalo získávat rysy klasické středověké obce. Žádné války naštěstí neublížily struktuře a architektuře města, a tak jsou zde gotické rysy domů patrné dodnes, čímž podtrhují historický půvab.
Místní muzeum, jež patří k nejstarším a nejnavštěvovanějším v celém kraji, bylo otevřeno roku 1976 poté, co město odkoupilo celkem tři hektary pozemků původního panství, jehož součástí byla i reprezentativní barokní budova.
Majitel, který zde v 17. století hospodařil, ji nechal vystavět v honosném slohu baroka a pojmenoval ji Mair am Hof. Město objekt zrekonstruovalo a umístilo do něj své nejcennější sbírky.
Krom restaurovaných interiérů 17. století sem byl převezen typický jihotyrolský obývací pokoj z obce Saint Martin z údolí Passeier z 12. století. Z pohledu dnešního návštěvníka se objekt jeví jako temná místnost pokrytá hrubě opracovanými, částečně očouzenými trámy, jež obkládají stěny a strop.
Součástí exponátů je také jakási náboženská sbírka. Nejvíce zaujmou malované obrázky na dřevě, zastřešené jakousi překližkou, které se upevňovaly u cest na místech, kde došlo ke smrtelným nehodám, jako památníčky neštěstí.
Z běžného inventáře stojí za vidění běžné vybavení raně novověkého domu. Mezi umně vyřezaným nábytkem, skříněmi, nádobím a příbory je k nepřehlédnutí unikátní sbírka citer.
Zaujmout může také typické jihotyrolské ošacení. Dříve muži nosili široké opasky. Ženy se oproti tomu honosily užší vyšívanou variantou opasků, ke kterým měly šňůrkou přichyceny klíče od kuchyně.
Okolí budovy se pak přeměnilo v jakýsi skanzen, jehož součástí jsou i živá zvířata a zaměstnanci v dobových oblecích se snaží napodobit atmosféru dávno zašlých časů.
Procházka s místním věhlasným rodákem
Ve výčtu nejlepších bruneckých zajímavostí nesmíme opomenout ani význačného místního rodáka. Je jím Michael Pacher, malíř a řezbář, který se zde narodil, žil a pracoval a dodnes je znám v mnoha evropských zemích.
Jeho hlavní činností byla tvorba a výzdoba oltářních obrazů. Narodil se a bydlel ve Stadtgasse 29, ulici, jež kdysi představovala hlavní obchodní tepnu.
Kromě jeho rodného domu si jeho památku můžeme připomenout v místním kostele, kde vyřezal dřevěný krucifix, a také ve stálé expozici jeho děl v přízemí Městského muzea.
Čtení: Zájezdy do Itálie – srovnání a doporučeníProcházka současným městem
Stadtgasse, kterou jsme zmínili, můžeme dodnes považovat za frekventovanou nákupní tepnu. Současně k ní ale v novověku přibyla ulice Oberragen a turistické korzo.
Ačkoli se budeme oddávat nákupům či turistickému snění v kulisách perfektně opravených, pastelovými barvami hýřících domovních fasád, natrefíme i zde na kus historie v podobě čtyř městských bran.
Na západní z nich, zvané Ursulinentor, jsou zřetelné původní malby z 15. století zobrazující biblické motivy. S touto bránou je také zmiňována jedna skličující, ale kuriózní skutečnost.
Když totiž v roce 1758 stěhovali do centra novou fontánu, museli kus této starobylé brány vybourat, aby s novým dekorativním dílem vůbec prošli.
