Víte, že...
Hermana Melvilla, autora Bílé velryby, ovlivnila návštěva Clunyjského paláce natolik, že jej zařadil i do tohoto svého veledíla? Hledat můžete ve 41. kapitole.
Muzeum středověku, rovněž také nazývané jako Clunyjský palác (Musée national du Moyen Âge), je obklopeno působivou, nově založenou středověkou zahradou, a je opravdu fantastickou kombinací trosek galo-římských budov se středověkým sídlem. Milovníci historie zde mohou najít jedny z nejkrásnějších sbírek středověkého umění na světě.
Hotel de Cluny a galo-římské lázně
Středověká budova, která byla postavena na přelomu 15. a 16. století, jakožto sídlo opatů, měla v té době naprosto jiný účel a funkci, než posléze získala ve století 19. Clunyjský palác byl totiž vystavený jakožto sídlo opatů. V dobách krále Ludvíka XIV., jenž byl známý jako Král Slunce a vyznačoval se hlavně tím, že byl opravdu silný a mocný absolutista.
Když prohlásil jeho světoznámé: „L'état, c'est moi“ neboli „Stát jsem já“, rozpustil generální stavy (duchovenstvo + šlechta + měšťané), a to co je dnes muzeum středověku se v dobách 17. století stalo centrem černého trhu.
Právě do tohoto paláce sváželi například různé plodiny, materiál a zboží z přilehlých vesnic, které ještě nebyly ani součástí tehdejší Paříže. Jelikož v přilehlých vesnicích se veškeré suroviny a zboží vyráběli za mnohem nižší cenu, nežli v samotosném centru Paříže, bylo vždy nutností nechat vše proclít.
Právě onu celní zónu tvořili v tehdejší době takzvané hradby, které se nazývaly Fermiers généraux. Černý trh tedy tkvěl v tom, že se zde suroviny, dovážené tajně z okolních vesnic, prodávaly na černo právě za stejně nízké ceny, za které byli vyráběné, tedy za náklady.
Jedinečností clunyjského paláce je právě to, že se opati rozhodli svůj obytný dům nechat vystavit na půdě, která sousedí s pozůstatky galo-římských lázní. Tyto lázně jsou jedny ze tří, které existovaly v tehdejší Lutecii během 2. a 3. století. Lázně se skládaly ze tří velkých místností – Caldarium neboli horká koupel, v dnešní době již v troskách.
Stěny a podlahy zde byly vyhřívané pomocí terakotových destiček, které vedly přímo od topeniště. Tepidarium, takzvaná vlažná koupel, taktéž v troskách. Poslední místnost se nazývala Frigidarium, dle názvu již zřejmá studená koupel, zde byla obrovská místnost, vysoká přes 13 metrů. Tato místnost byla tak dobře postavena, že i v těch nejžhavějších dnech zůstávaly stěny naprosto chladné.
Středověké sbírky
Alexandre du Sommerard odkoupil v polovině 19. století Hotel de Cluny. S opravdu citlivým přístupem k okolí, stejně jako se svým obrovským smyslem pro dramatično, zde nainstaloval své sbírky. Teprve až po jeho smrti byl Clunyjský palác společně s jeho inventářem prodán státu a přeměněn na muzeum.
Co se týče jednotlivých sbírek, prvních několik místností je zasvěceno tapiseriím, zde nesmíme opomenout světoznámý cyklus Dáma a jednorožec. Další sektory se zaměřují například na vitráže a pokladnice. Nejpozoruhodnější sekcí však zůstává Královská galerie, kde se nachází 21 hlav soch judejských králů, které původně byly součástí katedrály Notre Dame.
Běhěm Velké francouzské revoluce však revolucionáři žili v domnění, že se jedná o hlavy francouzských králů, a tak všechny sochy zničili a hodili je mezi ostatní sutiny. Až na konci 20. století, při stavbě 9. městského obvodu se stalo něco, v co archeologové ani nedoufali. Našli 21 z 28 hlav soch judejských králů, které jsou právě vystaveny v tomto muzeu středověku.
Poslední co stojí za zmínku, je římská architektura lázní, která se vyznačuje miniaturními cihličkami ze 2. století. Užívali zde na stavbu tzv. emplenton, což byl v té době předchůdce dnešního betonu.
