Bruselský čurající chlapeček je asi nejbizarnější památka nejen v Belgii, ale možná na celém světě. Málo se ovšem ví, že Manneken pis má ještě drobet vulgárnější polovičku – čurající holčičku. Dvojici doplňuje pes a všechno je to korunováno legendami o ne zrovna tradičním pojetí hrdinství v podání dvouletého vévody.
Od malička učíme děti, že vykonávání potřeby je intimní záležitost, kterou je potřeba před veřejností taktně řešit, a to nejlépe útěkem do ústraní. Pak vezmeme dítě do Belgie, obejdeme Grande Place a vydáme se pro suvenýry. Někde v davu turistů se najednou objeví on: Manneken pis. Naprosto veřejně močí do kašny a pózuje turistům s fotoaparáty. Být živý a o pár set let mladší, schytal by za to pár facek, ale že je z bronzu a stojí tady už od 14. století, je za hvězdu.
Soška čurajícího chlapečka je zkrátka symbolem Bruselu. Ani tenhle dvouletý fakan to ale neměl vždy jednoduché. Jeho první kamenná verze tady pravděpodobně stála opravdu už někdy ve 14. století, a to na počest malému hrdinovi. Podle legendy dvouletý vévoda Godfried II. Brabantský podporoval své vojáky tak, že byl zavěšený v košíku na stromě a čural na hlavu nepřátelům. S jeho »pomocí« nakonec vyhrály barbanstké jednotky třeskutý boj proti Berthoutům.
Další legenda zase praví, že při útoku na Brusel vymysleli uzurpátoři plán, jehož součástí bylo umístit výbušniny u městských hradeb. Nevěděli ale, že je špehuje malý chlapec, který se chytře vyčural na zápalnou šňůru a město tak zachránil před jistou zkázou.
Horké zboží pro zloděje
Bronzovou sochu chlapečka vytvořil v 17. století sochař Jérome Duquesnoy. Dlouho se ale nad kašnou neohřála. Už v roce 1745 Manneken pise ukradli Angličané. O dva roky později se ho zmocnila další z velmocí – Francie. Ludvík XV. se za své poddané zastyděl a Bruselu daroval kroj ze zlatého brokátu, zdobený křížem svatého Ludvíka. V roce 1817 byl Manneken pis odcizen potřetí. Do třetice všeho dobrého ovšem nebyl za krádeží mocenský boj národů, nýbrž obyčejný zlodějíček a bývalý vězeň Antoine Lycas. Z úlomků, které byly to jediné, co z bronzového chlapce zbylo, byl vytvořen Manneken pis tak, jak ho známe i dnes.
Elvis i katolický skaut
Manneken pis - vampír, BruselOtevřete doma manželce skříň, vynásobte to stem a budete zhruba na počtu oblečků, které zaplňují městské muzeum v Bruselu. Kam se hrabe malá Suri Cruisová, bizarnost sochy chlapečkovou nestydatou činností nekončí. Tohle bronzové dítko totiž obléklo už víc jak 800 různých oblečků! Moct prezentovat svůj kostým na nejdražším modelovi světa je přece pocta pro každého.
Svůj první obleček získal chlapec v roce 1698 od Maxmiliána Emanuela a tím byla zahájena tradice, která se ctí dodnes. Za svůj bronzový život už oblékl třeba uniformu amerického vojáka u příležitosti vstupu USA do První světové války, Myšáka Mickeyho v den kulatých narozenin kreslené postavičky, byl i za Elvise Presleyho nedlouho po smrti krále rock´n´rollu, samuraje, toreadora, vlámského katolického skauta i pilota RAF.
Manneken pis - generál, Brusel
Právo převlékat nezletilého chlapečka má pouze jmenovaný ceremoniář, a tím může být jen naprosto bezúhonný krejčí. Součástí jeho pravomocí je i čepovat víno, které při zvláštních příležitostech tryská z kašny. Hlavní obchodní artikl, tedy podobizna sochy, je pro všechny stejný, a tak z Bruselu budete zřejmě odjíždět ověšeni kropicí konví, otvírákem, těžítkem či zátkou na lahve ve tvaru bruselského dítka.
V zimě má problém
Ano, v zimě mají »problém« všichni muži, ale Manneken pis zkrátka nemůže. Nemůže čurat, protože hrozí, že voda v jeho útrobách zamrzne a vzácnou sochu roztrhá zevnitř. Strašná představa, že? V období největších mrazů proto v Bruselu zastavují nejen fontánku s čůrajícím chlapečkem, ale i všechny ostatní hodnotné fontány.
Paradoxní je, že v období, kdy byste konečně mohli vidět chlapečka v plné kráse a nemuseli se kvůli tomu prodírat davy turistů, přichází o svou hlavní devízu, kterou je… no, slušně řečeno – voda.
Čtení na podobné témaČurající holčička v Bruselu: socha dívky je méně známou kamarádkou čurajícího chlapečkaPřečíst
Našel si holku a mají společnou zálibu
Skutečně. Manneken pis má svou křehkou polovičku. Je dvakrát tak větší než on, stojí o pár ulic dál, ale pojí je společná záliba. Jaenneke pis je totiž socha čurající holčičky vyrobená z vápence v roce 1985. Vytvořil ji Denis-Adrien Debouvrie a dva roky nato byla umístěna na konec slepé uličky Impasse de la Fidélité/Getrouwheidsgan, asi 200 metrů severně od Grande Place. Poznávacím znamením, že jste na správném místě, pro vás může být slavný podnik Délirium Café, který stojí opodál. Ale pozor, na noc bývá soška cudně zabezpečena mříží. O poctivost mladé dívky, je nutno v uličce, kde pánové obvykle slaví své rozlučky se svobodou, opravdu dbát.
Poslední z čurající trojky je podvraťák
Zinneke pis (ve vlámštině čurající kříženec) v roce 1998 vtipně doplnil dvojici chlapečka a holčičky. Nejde sice o fontánu, jako v předchozích dvou případech, ale i tak stojí za to. Socha čurajícího psa s ladně zdviženou nožkou se od roku 1998 nachází na rohu ulic Rue des Chartreux/Kartuizersstraat a Rue du Vieux-Marché/Oude Graanmarkt.
Ačkoli je čurající chlapeček (i celá jeho rodina) v porovnání třeba s mohutným Atomiem roztomilá bruselská atrakce, otázkou je, jestli by tohle netradiční umění mělo zajít ještě dál. Dětem a psům se ledacos odpustí, ovšem další členy rodiny, prosím, nechme raději u pisoárů a na toaletách, kam patří.
