Víte, že…
Imigrační stanicí na Ellisově ostrově prošlo v letech 1892–1954 na dvanáct miliónů lidí a čtyřiceti procentům dnešních Američanů koluje v žilách krev někoho, kdo do Spojených států amerických prošel právě přes Ellis Island?
Pokud se ocitnete v New Yorku, jistě budete chtít navštívit ostrov Liberty Island s ikonickou Sochou Svobody. Loď, která vás k ní dopraví, zastavuje ještě na jednom místě – tzv. Ellisově ostrově. I ten stojí za návštěvu: nachází se na něm totiž imigrační stanice, kterou v době jejího fungování prošlo na dvanáct miliónů lidí toužících snít v zemi svobody svůj americký sen.
Amerika pod náporem přistěhovalců
Imigranti cestující do New Yorku
Přistěhovalectví je americkou historií. Už v době vzniku prvních kolonií byla severní Amerika vnímána jako země nekonečných možností a stala se snem lidí nejrůznějších národností a státních příslušností. V devatenáctém století se počet přistěhovalců začal rapidně zvyšovat a newyorský přístav měl v tomto procesu výsadní postavení.
Už v roce 1819 vydala federální vláda první imigrační zákony a lámala si hlavu s nalezením vhodného místa, na kterém by mohla zřídit zařízení, které by sloužilo k vpouštění a nezbytné selekci nových připlouvajících. V dnešním Battery Parku na jižním cípu Manhattanu, odkud v současnosti vyplouvají lodě k Soše Svobody a na Ellis Island, byla roku 1855 budova tehdejší dělostřelecké pevnosti přeměněna na vůbec první americkou imigrační stanici. Na Nový rok 1892 byla na Ellisově ostrově otevřena imigrační stanice.
Během nejrušnějšího roku 1907 bylo na Ellis Islandu odbaveno neuvěřitelných 1 004 756 lidí, denní rekord padl 17. dubna téhož roku, kdy imigrační stanicí prošlo 11 747 osob. Původní budova pět let po svém otevření vyhořela a byla nahrazena novou stavbou ve francouzském renesančním stylu z červených cihel a vápence. A ta na ostrově stojí dodnes.
Ellis Island – Ostrov slz, Ostrov nadějí
Imigrační mašinérii na Ellisově ostrově se za dobu její existence dostalo mnoha přezdívek. Výstižným pojmenováním je třeba „Vstupní brána do USA“, případně „Vstupní brána ke svobodě“. Nejznámější z přezdívek však zůstává ta, kterou použil Charles Guggenheim jako název svého dokumentárního filmu: „Island of Tears, Island of Hope“, tedy „Ostrov slz, Ostrov nadějí“.
A jak imigrační proces vlastně probíhal? Začínal ještě na lodích před Verrazanovou úžinou, kam se k připlouvajícímu plavidlu vypravovali lékaři a imigrační pracovníci na první prohlídku cestujících. Poté lodě připluli na Manhattan a drtivá většina jejich osazenstva byla dopravována trajekty na ostrov Ellis Island.
Zde lidé vstupovali do prostoru imigrační stanice – nejdříve museli v tzv. Baggage Room odevzdat veškerá zavazadla a poté stoupali po příkrých schodech do Registrační místnosti, přičemž tento výstup tvořil jednu ze součástí separačního procesu. Po stranách schodů totiž postávali lékaři a kontrovali, zda někomu výstup působí potíže. Pokud se tak stalo, označili jeho oblečení křídou a podrobili ho důkladnější lékařské prohlídce.
Čtení: Zájezdy do USA – srovnání a doporučeníImigrační proces a vytoužené povolení k pobytu v USA
Po zdolání schodů už vystrašení a dlouhou plavbou vysílení lidé vstupovali do velkolepé Registrační místnosti. Imigrační inspektoři se jich tázali na základních 31 údajů a mimo jiné požadovali, aby měl každý nový příchozí k dispozici částku nejméně 18 USD, se kterou by mohl v Americe začít nový život. Kdo měl štěstí a touto kontrolou prošel, zdržel se na Ellis Islandu několik minut, maximálně hodin.
V místní směnárně si po obdržení vysněného povolení vyměnil peníze, drahé kovy či šperky na dolary, mohl si koupit železniční jízdenku (jen jedna třetina připuštěných zůstávala v New Yorku), vrátil se pro svá zavazadla a dostal možnost začít snít svůj sen. Asi dvacet procent z celkového počtu příchozích takové štěstí nemělo a tito lidé si na Ellis Island museli pobýt několik dní či týdnů, aby mohli být dále prověřováni.
Jaký osud čekal imigrační stanici?
Během druhé světové války přistěhovalce na ostrově vystřídali nepřátelé Spojenců – Ellisův ostrov tehdy sloužil jako zadržovací tábor a v průběhu válečných let tu bylo drženo na 8000 Němců, Italů a Japonců obviněných ze špionáže či sabotáže.
Po válce imigrační stanice ještě nějakou dobu sloužila svému účelu a v roce 1954 byla definitivně uzavřena. Už ve dvacátých letech totiž Kongres přijal přísné kvóty na příjem imigrantů a prověřovací proces byl svěřen především americkým konzulátům – jen malý počet přistěhovalců tedy do země vcházel přes Ellisův ostrov. V osmdesátých letech dvacátého století pak byla zahájena rekonstrukce hlavní imigrační budovy a v roce 1990 v ní bylo slavnostně otevřeno Muzeum imigrace.
Muzeum imigrace nabízí možnost vžít se do kůže přistěhovalce
Dnešní třípatrové Muzeum imigrace je klasifikováno jako národní památka a nabízí návštěvníkům ojedinělou možnost představit si imigrační proces a třeba i pocity těch, kteří jím procházeli. Pokud máte na prohlídku čas a vládnete-li některým ze světových jazyků, je vhodné půjčit si v místním informačním centru zdarma audio-průvodce.
Vynikající dokumentace dějin přistěhovalectví je tematicky rozdělena. Kromě příběhů a fotografií jednotlivých osob, případně audio či video nahrávek jejich životních příběhů, uvidíte během vaší prohlídky velkou Registrační místnost, schody, po kterých nově příchozí museli stoupat, dále místnost, ve které si odkládali svá zavazadla či noclehárnu pro ty, kteří na Ellis Island museli zůstat déle.
Ke stálým výstavám patří třeba expozice s názvem „Poklady z domova“ (Treasures From Home) s více než dvěma tisíci předměty, které si přistěhovalci přivezli do USA ze svých domovů. Výstava s názvem „Bránou do Ameriky“ (Through America´s Gate) vám zase poutavě přiblíží celý imigrační proces a expozice „Hlavní léta imigrace“ (Peak Immigration Years) se zabývá největší imigrační vlnou mezi léty 1880–1924, a to s důrazem na otázku, proč lidé opouštěli svoji vlast a jak se ve svém novém domově adaptovali.
Budete-li mít času vyhrazeno ještě více, můžete v místním kině zhlédnout dokumentární filmy (třeba již zmíněný Guggenheimův dokument), občerstvit se v kavárně či nakoupit suvenýry a knihy. Nadto se nabízí komentované prohlídky po stanici a také prohlídky tzv. Ferry Building s expozicí o lékařské péči na ostrově.
Abyste se v muzeu zorientovali co nejlépe, vezměte si hned u vchodu (případně ještě u Sochy Svobody na Liberty Island) mapku popisující jednotlivé výstavy. Vstup do muzea je s lodní jízdenkou zdarma, dejte si však pozor na jeho otevírací dobu a čas posledního vstupu.
Zeď cti – Místo, kde můžete najít jména svých předků
Zeď cti, zde je možnost najít své předky
Za imigrační budovou se nachází také tzv. Wall of Honor – Zeď cti, která je nejrozsáhlejší svého druhu na světě. Je zde uvedeno několik stovek tisíc jmen těch lidí, kteří místní imigrační stanicí prošli. Jména stále přibývají, protože pokud sem chce někdo uvést svého předka, jehož jméno souhlasí se seznamy cestujících na jednotlivých lodích, má za poplatek tuto možnost.
Kolem zdi uvidíte velké množství lidí, kteří si jména jen tak pročítají, případně hledají jména svých předků. Mezi slavné přistěhovalce, kteří Ellis Islandem prošli, patřil třeba herec Charlie Chaplin, fyzik Albert Einstein, spisovatel Rudyard Kipling nebo náš hudební skladatel Antonín Dvořák.
Ostrov Ellis Island je sice malý rozlohou, nicméně obrovský svým historickým významem. Jedná se o jeden z nejsilnějších symbolů přistěhovalectví a amerického snu v 19. a 20. století, kde se po desítky let rozhodovalo o osudech miliónů lidí z celého světa.
