Cestování rozněcuje emoce. Dokáže člověka udělat šťastným, rozbušit mu srdce ostošest, dát mu pocit vzrušení, okouzlení nebo opojné svobody. Leckdy však cestujeme také na místa budící beznaděj, vyvolávající úzkost, ba dokonce přivádějící k slzám. Je důležité je navštěvovat – snad pro poučení z minulosti, snad pro uctění památky, snad pro uvědomění si lehkosti vlastního bytí. Jedním z takových míst je Hirošima.
Když člověk přijede na hirošimské nádraží a nasedne na tramvaj, aby se dopravil k památníkům a pietním místům, kvůli kterým sem přijel, je plný očekávání. Jméno tohoto japonského města se nesmazatelně zapsalo do dějin coby synonymum pro válečné hrůzy a utrpení, proto snad každý návštěvník nějak podvědomě očekává, že tíživá atmosféra na něj dolehne bezprostředně po příjezdu.
Za těch více než sedmdesát let od svržení atomové bomby však Hirošima urazila pěkný kus cesty. Moderní japonské město je fénixem, který doslova povstal z popela, a pouze jeho malá část připomíná onen tragický den.
USA se za svržení atomových bomb na města Hirošima a Nagasaki v srpnových dnech roku 1945 dodnes neomluvily. Trvají na tom, že historicky první použití nukleární zbraně hromadného ničení v Hirošimě a o tři dny pozdější svržení atomové bomby na Nagasaki bylo nezbytným činem k ukončení druhé světové války.
Prvním americkým prezidentem, který Hirošimu od roku 1945 navštívil, aby uctil památku desetitisíců nevinných obětí, byl až Barack Obama v květnu tohoto roku (2016). Pravdou je, že necelý měsíc od svržení atomové bomby podepsalo Japonsko bezpodmínečnou kapitulaci a druhá světová válka tak byla definitivně ukončena. Cena za to však byla hodně vysoká…
„Chlapeček“ působící zkázu v den, kdy nad Hirošimou svítilo slunce…
Atomová puma, po jejímž svržení se v Hirošimě odehrálo peklo na zemi, nesla jméno, z nějž v daných souvislostech mrazí: Little Boy – Chlapeček. Dvanáctičlenná posádka amerických vojáků s ní 6. srpna 1945 v brzkých ranních hodinách vyrazila ze základny na ostrovech v Tichém oceánu směrem na sever, do Japonska.
Ještě v době, kdy byl bombardér B-29 s destruktivní náloží dávno ve vzduchu, nebylo zcela jasné, které japonské město bude vlastně bombardováno. Vše záleželo na počasí a viditelnosti. Hirošima byla coby posádkové město primárním cílem a měla tu smůlu, že nad ní toho osudného rána svítilo slunce…
Posádka letadla plánovala bombu svrhnout přesně na střed města. Měla explodovat několik stovek metrů nad centrem, aby mohly být co nejvíce maximalizovány účinky tlakové a tepelné vlny. Přesně v 8:15 ráno „Chlapeček“ ve výšce 580 metrů nad Hirošimou explodoval a uvolnil energii odpovídající explozi asi 15 tisíc tun trinitrotoluenu.
Lidé, kteří v tu chvíli zvedli hlavu k obloze, spatřili zhruba kilometr širokou radioaktivní kouli a měli pocit, jako by viděli padat slunce… Pro mnohé z nich byl tento pohled tím posledním.
Jak v Hirošimě proběhl den plný hrůzy a utrpení, který změnil chod dějin
Během několika málo sekund se město stalo pouhou pustinou. Exploze zničila nebo vážně poškodila asi 60 tisíc budov, cca 70 % všech staveb ve městě. Po požárech, které se po výbuchu valily městem, Hirošima téměř celá shořela. Mnohem horší tragédií však byly ztráty na životech.
Ti, kteří se nacházeli přímo v epicentru výbuchu, byli v mžiku sežehnuti a proměnili se v hromádku popela. Po některých osobách v bezprostřední blízkosti exploze nezbylo vůbec nic – vlivem neskutečného žáru zůstal z některých jen vypálený obrys těla – v dlažbě, na kamenných schodech nebo lavičkách. Pro tento jev existuje dokonce děsivé pojmenování: atomový stín.
Ti, kteří se nacházeli ve větší vzdálenosti od epicentra výbuchu a přežili jej, neskutečně trpěli a byli znetvořeni k nepoznání. Ozáření, těžké popáleniny, visící cáry kůže, spečené vlasy… Hirošima se toho dne proměnila v hořící peklo na zemi, město zoufalých přízraků.
Pomoci se lidem nedostávalo, zdravotnická zařízení byla zničena, lékaři byli mrtví nebo neschopní ošetřovat. Vážně ranění a neuvěřitelně trpící lidé umírali po tisících naprosto bezmocní a bez jakékoliv pomoci. A i ti, kterým se podařilo hrůzná zranění přežít, zdaleka neměli vyhráno.
Postupně umírali na následky popálenin a během několika dnů, týdnů, ba i let po výbuchu často následkem ozáření onemocněli leukémií nebo jinou formou rakoviny.
Přesný počet obětí není dodnes znám, neexistují totiž přesné informace o počtu lidí, kteří se ve městě toho dne zdržovali, bylo zde přítomno například neznámé množství osob zavlečených na nucené práce. V hirošimském Pamětním muzeu míru je zmiňován počet 140 000 obětí s předpokládanou odchylkou 10 000 osob.
Mírový park: Centrum uctění památky desetitisíců obětí atomového výbuchu
Centrem uctění památky nevinných civilistů, kteří 6. srpna v Hirošimě zahynuli, je dnes tzv. Mírový park (Peace Memorial Park), ve kterém najdeme několik desítek nejrůznějších soch a památníků. Ústředním památníkem je Kenotaf, oblouk z betonu a žuly ve tvaru starobylých japonských rituálních pohřebních předmětů.
Obsahuje výmluvný nápis „Odpočívejte v pokoji. Stejné chyby se již nedopustíme.“ a pod obloukem se pak nachází rakev se jmény všech známých obětí exploze. Hned naproti kenotafu, na druhé straně klidného jezírka, hoří věčný oheň, který bude uhašen teprve tehdy, až bude na světě zničena poslední nukleární zbraň.
Jedním z těch nejdojímavějších památníků v parku je tzv. Dětský památník míru (Children’s Peace Monument). Tvoří jej socha dívky, která drží v rukou jeřába složeného z papíru, za kterou jsou vitríny se stovkami jeřábů origami. Památník je inspirován osudem dívky Sadako Sasaki, která pro svůj pohnutý příběh bývá někdy nazývána „hirošimská Anne Franková“.
V době výbuchu bylo Sadako 11 let – ničivou explozi sice přežila, onemocněla však leukémií a byla hospitalizována. Dívenka věřila, že pokud se jí povede složit z papíru tisíc jeřábů – japonského symbolu zdraví a dlouhého života – nakonec se vyléčí.
Na lůžku proto neúnavně skládala papírové ptáčky, avšak dílo se jí bohužel dokončit nepodařilo. Po její smrti jej její spolužáci dokončili za ni a brzy nato začali do Hirošimy posílat další a další papírové jeřáby školáci z celého Japonska i světa.
Čtení: Zájezdy do Japonska – srovnání a doporučeníBudova, která „přežila“, a pietní síň k rozjímání
Pokud člověk vyjde z parku ven, spatří na protější straně řeky další památku ničivé síly atomového výbuchu. Pokroucené vyhořelé torzo budovy bývalého hirošimského Průmyslového paláce, tzv. Atomový dóm (A-bomb Dome), který odolal nesmírnému náporu a později byl zapsán na seznam světového dědictví UNESCO.
Tato betonová stavba, kterou navrhl český architekt Jan Letzl v roce 1914, stála přímo v epicentru exploze a byla jednou z mála, které zůstaly stát. Ve svém polorozpadlém stavu je dnes trvalou připomínkou destruktivní síly nukleárních zbraní a je známá z učebnic dějepisu celého světa.
K rozjímání a zamyšlení vybízí podzemní Hirošimská národní pamětní síň obětí výbuchu atomové bomby (Hiroshima National Peace Memorial Hall for the Atomic Bomb Victims). V jejím středu tiše zurčí fontánka ve tvaru hodin upomínajících na čas exploze. Místo má poklidnou pietní atmosféru a leckteří návštěvníci se tu neubrání slzám.
Hirošimské Mírové pamětní muzeum: Místo k pochopení souvislostí s dojemnými exponáty
Místem, kde si onen černý den japonské historie můžete představit nejlépe, je Mírové pamětní muzeum (Peace Memorial Museum). V něm se detailně seznámíte s průběhem výbuchu takřka minutu po minutě, například díky modelu města s červeným balonkem zastupujícím radioaktivní kouli.
Jsou tu vysvětleny fyzikální reakce, které nastaly během exploze, detailně popsány zdravotní následky ozáření, expozice se tu věnují také vývoji konfliktu mezi USA a Japonskem a v místních kinosálech pouštějí dokumentární filmy. Nejvýmluvnějšími exponáty jsou však hrůzu nahánějící fotografie a vystavené osobní věci obětí, které byly po výbuchu v Hirošimě nalezeny.
Roztrhané ohořelé uniformy nevinných dětí, roztavené obědové krabičky či sošky Buddhy, hodinky, na nichž se zastavil čas v 8:15, nebo třeba kus kamene se zřetelným obrysem lidské postavy, tzv. atomovým stínem. Ke každému exponátu je přiřazen popisek v angličtině vyprávějící jeho příběh.
Vládnete-li některým ze světových jazyků, je velmi přínosné vypůjčit si u vchodu do muzea audioprůvodce, díky němuž budete exponáty vnímat ještě o něco silněji.
U východu z muzea pak můžete podepsat petici za jaderné odzbrojení. Místní knihy jsou plné podpisů, vzkazů a fotografií známých osobností: politiků, duchovních vůdců, osobností veřejného života, umělců, vědců či myslitelů, kteří petici podepsali.
Nechybí ani podpis Václava Havla z roku 1995 s prostým, avšak výmluvným vzkazem: „Doufám, že svět nezapomene na všechny hrůzy – jako nezapomíná Hirošima – a že se vydá konečně cestou mírového života – jako Hirošima.“
