Gladiátoři bojovali v zápasech na život a na smrt, které však sloužily jen pro pobavení publika. Jejich klání s divokými, často exotickými zvířaty, jako byli lvi nebo hroši, se odehrávalo ve starořímských arénách mnohdy za přítomnosti samotného císaře.
Většinou se jednalo o otroky, případně odsouzené zločince, nebo pronásledované křesťany, jejichž život neměl žádnou cenu a kteří se v boji ocitli nedobrovolně. Existovali však i odvážlivci, kteří se tímto „sportem“ živili profesionálně.
Většinou šlo o spodinu společnosti, lidi, kteří neměli co ztratit, hrozilo jim vězení nebo měli dluhy. Kvůli touze po dobrodružství a obdivu žen ale často vstupovali do arény i synové z bohatých rodin.
Nomen omen
Krásnou květinu mečík by si asi málokdo spojil s drsnými gladiátorskými zápasy. Její latinský název gladiola už vám nejspíš napoví.
Gladiola i gladiátor se odvozují od krátkého antického meče zvaného gladius. Právě s tím bojovníci v arénách bojovali.
Jak to vzniklo?
Zpočátku byly zápasy součástí pohřebních obřadů
Původně byly gladiátorské zápasy součástí pohřebních obřadů, zobrazovaly odvahu, sílu a udatnost zemřelého. Později se však z rodinného prostředí dostaly na veřejnost a bohatá aristokracie jich využívala ke zvýšení své prestiže.
Čtení: Zájezdy do Říma – srovnání a doporučeníVyhrazeno pro císaře
O stavbu Kolosea se zasloužil císař Vespasian
Původní smysl se vytratil a z gladiátorských her se stala především propagace císaře, který se postupně stal jediným, kdo měl právo zápasy pořádat. Někteří císaři, mezi nimi třeba Caligula, Titus nebo Hadrianus, se zápasů dokonce sami účastnili. Šlo ale spíš o show než cokoli jiného. Jejich vítězství, a hlavně bezpečnost byly totiž předem zajištěné.
Vrcholu popularity dosáhly gladiátorské zápasy za císaře Vespasiana. Ten také započal stavbu známého amfiteátru určeného speciálně pro tyto hry. Hry byly také čím dál velkolepější, obzvláště v případě oslav významných událostí. Traianovo vítězství nad Dáky se slavilo čtvrt roku a v zápasech se utkalo na 10 000 gladiátorů.
Čtení na podobné témaŽivot v Koloseu: Kdo byli gladiátoři? Palec nahoru či dolů aneb osud na miskách vahPřečíst
Není gladiátor jako gladiátor
Gladiátoři se rozlišovali podle toho, odkud pocházeli
Gladiátoři se mezi sebou rozlišovali většinou podle toho, odkud pocházeli či jaké zbraně používali. Pojmenování některých z nich vám budou nejspíš znít povědomě.
Gal, z území dnešní Francie, byl do půli těla nahý, hlavu mu chránila jen otevřená přilba s lícními klapkami a týlním štítem.
Další z gladiátorů, známý Provocator, nosil pouze přilbu s hledím a chránič pravé ruky, levé nohy a štít.
Gladiátoři Andabates bojovali proti sobě poslepu, v přilbách, které neměly otvory pro oči.
Scissor byl vyzbrojený dvěma dýkami, které se podobaly otevřeným nůžkám. Právě od toho je odvozené anglické slovo scissors, nůžky.
Bestiarius byl speciálně vycvičený gladiátor, který bojoval s divokými zvířaty.
Škola pro gladiátory
Pozůstatky gladiátorské školy v Římě
Gladiátoři (kromě těch, kteří vstupovali do arény dobrovolně) žili ve speciálních gladiátorských školách. Bojovníci se stali majetkem soukromých majitelů, případně císaře, kteří s nimi mohli libovolně obchodovat nebo je pronajímat.
Dennodenně je trénovali takzvaní doctores, což byli většinou vysloužilí gladiátoři vyššího věku. Existovala zde přísná hierarchie. Těm, kteří přežili první zápas, se říkalo veteranus.
Zápasy se stávaly postupem času čím dál násilnějšími a pravděpodobnost úmrtí při vstupu do Kolosea byla padesát na padesát. Většina gladiátorů umírala v mladém věku, mezi dvacítkou a třicítkou. V té době už měli za sebou i přes třicet zápasů. Jen málokterý z nich se dožil svého vykoupení a života svobodného občana.
Na celospolečenském žebříčku stáli gladiátoři na poslední příčce. Přesto je svobodní občané do určité míry obdivovali za jejich odvahu. Ženy snadno propadaly jejich šarmu a vypracovaným tělům, jak víme z dochovaných zamilovaných vzkazů na římských zdech. Tomu odpovídaly i zvolené přezdívky bojovníků jako Eros nebo Narcissus.
Ti nejlepší a nejpopulárnější gladiátoři, často z řad svobodných občanů, bojovali pouze naoko.
Ave Caesar
Nejspíš každému je povědomá věta „Ave Caesar, morituri te salutant“, neboli v českém překladu „Zdráv buď Caesare, jdoucí na smrt Tě zdraví“. Takto pozdravili římského císaře Claudia odsouzení zločinci, nedobrovolní gladiátoři při cestě do arény.
Ješitného Caesara taková drzost natolik rozzlobila, že je chtěl nechat rovnou upálit. Oni se raději hned pustili do boje. Poslední přeživší z nich získal svobodu a věta se zapsala do dějin.
Nejznámějším gladiátorem v historii byl rozhodně Spartakus. Zběha z římské armády odkoupil majitel gladiátorské školy v Capui. Tam se také postavil do čela otrocké vzpoury. Armáda s až sedmdesáti tisíci otroky vzdorovala císařské armádě téměř tři roky.
Ženy gladiátorky
Postupem času se začaly v arénách objevovat i ženy. Nejznámější z nich byla otrokyně z Galie Mevia.
Kromě soubojů s dalšími ženami bojovaly takzvané gladiatrix i s muži gladiátory nebo se zvířaty. Kromě toho se účastnily i skupinových bojů, které ale byly spíš erotickou podívanou. Gladiátorky se totiž po aréně pohybovaly pouze a jedině v helmě.
Zápasy divokých zvířat
Gladiátoři často bojovali se zvířaty
V aréně často bojovala i vyhladovělá a rozdrážděná zvířata proti sobě. Římané byli vůči němým tvářím opravdu nelítostní. Císař Pompeius poslal do arény na šest set lvů a za císaře Tita zemřelo při slavnostním otevření Kolosea téměř deset tisíc zvířat.
Císař Commodus rád zabíjel šelmy vlastníma rukama. Pštrosům za živa uřezával hlavy a nechal je jen tak pro zábavu bezhlavé pobíhat po aréně. Nejpopulárnější byly kočkovité šelmy a medvědi, objevovali se ale i afričtí sloni, opice, nosorožci, hroši, celá stáda antilop, jelenů nebo třeba tuleni.
V některých případech se zápas změnil v krvavou řež, kdy za zvířaty vpustili diváky lovící na vlastní pěst. Ve většině případů šlo ovšem o zápas gladiátora a zvířete. Španělská korida, souboj toreadora s býkem, je pozůstatkem těchto her.
Důmyslný výtah pro rozběsněná zvířata
Archeologové objevili výtah pro zvířata
Zvířata žila v podzemí. Do arény se dostávala za pomocí dřevěného výtahu. Ten unesl více než tři sta kilo a fungoval díky propracovanému systému kladek. Obsluhovalo jej devět otroků, kteří měli za úkol zajistit, aby zvířata vypustili do Kolosea současně.
Archeologům se nedávno podařilo podobný výtah znovu postavit. Do Kolosea v něm vypustili vlka, jako symbol Říma.
