Ománská říše je mnohým lidem známa. Stovky let stará historie, která hraje nezastupitelnou roli v historii mnohých zemí světa. Dynastie, která přinesla jak zkázu, tak svobodu, přinášela teror a strach, ale také mnohdy jistoty a ulehčení života dle pevných pravidel. Psát o Osmanské říši, je na samostatné články, ale tento se zaměří na její sílu. Na fyzickou sílu a moc.
Řeč bude o janičářích, o kterých ne všichni slyšeli. Byť bez nich, by dost dobrá nebyla žádná mocná a rozlehlá říše. Řeč bude o elitních a perfektně vycvičených, oddaných jednotkách osmanské říše. Ve své podstatě bez armád panovníků by žádné říše nevznikali, armáda je základ moci. Ovšem v případě Osmanů, je to ještě o stupeň vyšší armáda.
Počátek janičářů
Původní označení „janičáři“ pochází od významu pro „Nové vojsko“. Toto nové vojsko, dále už označení janičáři, se z počátku skládali převážně z otroků a válečných zajatců. Zde se dostáváme do jejich počátku ve 13. století něco dále. Toto složení, však ještě zcela logicky, netvořilo plně oddané vojsko, ze kterého se postupně vyvinulo.
S postupem času a se zabraným územím se jejich role měnily. Od poloviny 14. století se osmanská říše poprvé dostává na území Balkánu. Dochází zde k získávání nových přírůstků do řad vojenských jednotek. Po určitou dobu zde platí pravidlo, že každá rodina mající syny dospívajícího věku, musí jednoho Osmanům odevzdat. Jistě si můžete představit, jakou paniku to vyvolávalo v rodinách.
S příchodem vojsk, byli chlapci vhodného věku seřazeni do zástupu a důkladně prohlíženi. Pokud jejich fyzický vzhled odpovídal představám, byl odebrán. Muselo se jednat také o chlapce svobodné, proto mnohé rodiny před hrozbou blížících se osmanských vojsk, své, mnohdy velmi mladé chlapce, oženily, aby je tak uchránily před odvodem. Chlapci dále museli být zdraví, přeci jen armáda nebyla místem pro slabé a churavé jedince.
Tito odvedenci pak byli posílání především do Anatolie, kde se začalo s jejich přeměnou. První krok bylo náboženství. Křesťanství, které bylo jejich náboženství, muselo být zapomenuto, stejně tak se museli rozloučit s minulostí. Docházelo k obřízkám a tím také k výuce pro ně nového náboženství, islámu. Pro všechny pak bylo dále důležité, stát se fyzicky zdatnými.
Pro mnohé to znamenalo být vyslán někam na farmu v Anatolii, kde při těžké práci na poli, rostla i jejich síla. Po roce až dvou, docházelo k jejich návratu do tábora, kde byla zahájena další fáze přípravy. A tím byl vojenský výcvik. Umění bojovat a umění disciplíny. Tak jak důležitá byla pravidla a přesně rozdělené funkce v sultánské kuchyni či harému, tak důležité to bylo v armádě. To vše bylo dovršeno jedním důležitým bodem. Byla v nich budována naprostá oddanost k sultánovi, k jeho panovníkovi.
Naděje na úspěšný život
Jeden velmi důležitý fakt v existenci janičářů však nesmíme opomenout. Na jedné straně disciplína a oddanost, na straně druhé ale také naděje úspěšného života. Pokud jste byl jako janičář inteligentní, tak jste společně s jistou dávkou štěstí, mohli dosáhnout cílů, o kterých by se vám ve vaší rodné obci a zemi ani nesnilo. Mohli jste se stát nejenom armádním velitelem, ale také místosprávcem, uznávaným úředníkem, bohatým vezírem nebo dokonce velkovezírem. Mnoho důležitých a vlivných funkcí bylo obsazováno právě janičáři.
Postupně tak funkce janičářů dosahuje jiných výšin. Chlapci už nejsou jen násilně odváděni, ale mnohdy jsou naopak nabízeni. Území, která dobývali (například již zmiňovaný Balkán), byla území rozvrácená, v neustálých konfliktech a se správci či vládci, kteří své obyvatelstvo vykořisťovali. Nejistota, bída a špatné životní podmínky, udělali z Osmanů svým způsobem mnohdy vítané osvoboditele.
Byla území, která se vůbec nebránila, protože si uvědomovali, že s Osmany příjde řád a jistá spravedlnost. Pokud se řídili pravidly, byl jejich život o poznání lepší. Zároveň si tito lidé uvědomovali, že pokud samy mají těžkou obživu, tak jejich synové mohou mít vždy co do úst a možná, že i jednou budou vážení a bohatí. Nejednou se stávalo, že janičáři byli posílání jako správci území, ve kterém vyrůstali. Znali totiž místní jazyk, kulturu i poměry.
Janičářem se mohl stát jen nemuslim, proto se později stávalo, že i některé muslimské rodiny, vydávali své syny za křesťany, jen aby jim dali možnost stát se janičáři.
Čtení: Zájezdy do Turecka – srovnání a doporučeníExistence elitních vojáků téměř 500 let
Osmanská armáda elitních vojáků existovala téměř po 500 let. Kromě svých potencionálů, měla samozřejmě přísný řád a téměř žádný osobní život. Být Janičářem znamenalo být obávaným vojákem a postrachem. Jako masa, jako rodina, to byla neohrožená skupina, která přinášela teror a hrozbu. Početná, dobře vycvičená a vybavená masa se pohybovala napříč nejenom Evropou.
Jejich téměř jistému postupu málo co zabránilo. Vždyť si vzpomeňme na bitvu u Moháče v roce 1526. Už tehdy si byl mladý Ludvík Jagelonský vědom, že svoji armádou čelí jisté porážce. Bohužel jeho prosby o pomoc nebyly téměř vyslyšeny a sama bitva pak byla velmi rychlá ve prospěch Turků.
I samotný první pokus o dobývání Vídně by asi dopadl jinak, kdyby Turky nakonec nevyhnala zima. Nebo i poslední pokus o dobití Vídně o více jako 150 let později skončilo prohrou Turků za 5 minut dvanáct, a to díky příchodu vojsk s Janem Sobieským, polským králem a velitelem vojsk v čele.
Byli to jaké janičáři, kteří svůj příchod do bitvy ohlašovali hudbou, vojenskou kapelou. Tuto tradici okoukali i ostatní evropské armády, které si také své kapely zřídily.
Neohrožená moc a sebevědomí
Ale nebyli by to lidé, byť disciplinovaní vojáci, aby v sobě dokázali pokrýt typické lidské vlastnosti. S jejich neohroženou mocí a sebevědomím, rostlo i jejich ego. Ve svém společenství, skupině se cítili jednotní a silní. Měli mnohá privilegia, nebyli ledajakými občany. Ve svém kolektivu se cítili podporováni, chráněni, a když zrovna nebojovali či necvičili, chodili si na kávu a do podniků.
Začali být natolik netknutelní, že i sultánové s nimi museli jednat v rukavičkách. Už v 15. Století při dobývání Istanbulu, byli nejenom příliš cenní na to, aby byli posláni do první linie, ale ani sami janičáři, odmítali jít do boje s nejistým výsledkem. Snažit se dobít Istanbul, byl hodně tvrdý oříšek, který se zatím nikomu nepodařilo rozlousknout. Proto ve finále byly do akce zapojeny až ve fázi, kdy se zdálo, že by osud mohl přeci jen danému cíli přát.
O jejich sebevědomí se jako první přesvědčil sultán Osman, počátek 17. stol. Janičáři si byli dost dobře vědomi, že sultán je na ně příliš krátký. Oni jsou silou říše. Proto také mladý Osman začal tajně budovat novou armádu, která by janičářům dokázala čelit. To však pouze vedlo k jeho konci a jeho vraždou rukou právě Janičářů.
Po další staletí se janičáři stávali hrozbou nejen pro sultány, ale také pro místní obyvatele. Jejich chování byli při nejlepším nevhodné. Terorizovali své spoluobčany, brali si, co chtěli, a nikdo je nemohl zastavit. V centru Istanbulu měli svůj oblíbený strom, strom Janičářů, který používali často, když se jim někdo znelíbil. Jednoduše ho tam pověsily, zabili či jak se jim zlíbilo. A pak přišel konec. Nebyl jednoduchý a byl velmi krvavý. Zašli příliš daleko a konečně přišla možnost jak se jim postavit a vyvraždit je.
Přišla vláda sultána Mahmuta II. (1. Polovina 19.stol.). Ten je osudného dne 15. června 1826 na tzv. Koňském náměstí v Istanbulu, nechal rozstřílet děly. Nedaleké kasárny byly zahrnuty dělovými koulemi a mohutnému požáru nemohlo mnoho uniknout. Tisíce janičářů padlo toho dne, další tisíce byli vyvražděni později. Byli popravováni či je postihli jiné tresty včetně vězení či vyhoštění. Tato akce se začala jednoduše označovat jako „Požehná Událost“. A pro představu jak velká „rodina“ janičáři byli je třeba se dívat na číslo někde mezi 70 000 – 120 000 vojáky. Ti neměli sídlo pouze v Istanbulu, ale po celé Osmanské říši. Po „Požehnané události“ byli nahrazeny poslušnějšími a oddanějšími jednotkami Nové Armády.
S Janičáři odešla část historie. Odešel s nimi lesk Osmanské říše, byť by ani janičáři nekázali zabránit jejímu pomalému a jistému zániku.
