Západně od Bangkoku leží ve vyvýšeném údolí poklidné provinční městečko Kanchanaburi. Je obklopeno vápencovými pahorky, lány obilí a poli cukrové třtiny. Zkrátka dokonalá thajská idylka nebýt však statisíců lidských životů, které ve městě a jeho okolí přišly během druhé světové války nazmar při stavbě tzv. železnice smrti…
Když v roce 1942 Američané zablokovali námořní trasy, rozhodli se Japonci pro stavbu železnice, která měla přes členitý terén spojit tehdejší Siam (dnešní Thajsko) a Barmu (dnešní Myanmar). Železnice měla sloužit především coby zásobovací trasa a ulehčit tak japonské dobývání dalších území v západní Asii.
Japonští stavitelé odhadovali, že náročné budování 415 km dlouhé trati potrvá pět let, železnice však byla dokončena již za neuvěřitelných 16 měsíců.
Železnice vykoupená lidským utrpením
Na stavbě pracovali pod dozorem krutých japonských vojáků v nelidských podmínkách váleční zajatci z řad Spojenců, ale také statisíce asijských dělníků. Většina náročné práce byla provedena ručně nebo pomocí primitivních nástrojů, lidé dřeli ve směnách trvajících nejméně osmnáct hodin a často i delší dobu. Dostávali přitom jen malé příděly rýže, která byla navíc kvůli spojeneckému bombardování nezřídka znečištěna petrolejem.
Odhady o počtech dělníků, kteří během stavby „železnice smrti“ v otřesných podmínkách přišli o život, se v různých zdrojích liší. Nejčernější odhady hovoří o 60 000 mrtvých válečných zajatců a kolem 300 000 mrtvých asijských dělníků.
V této souvislosti se často hovoří o tom, že každý položený pražec zaplatil životem jeden člověk. Dělníci umírali na nejrůznější nemoci, především choleru a malárii, ale také na podvýživu nebo v důsledku krutého zacházení z řad japonských vojáků. Především s válečnými zajatci zacházeli Japonci nesmírně brutálně a nemilosrdně.
Jaký je skutečný příběh „Mostu přes řeku Kwai“?
Součástí železnice se stal i proslulý most. Spisovatel Pierre Boulle o něm v padesátých letech napsal úspěšný román „Most přes řeku Kwai“, jehož dějová linie je sice fiktivní, nicméně tragické podmínky a historické souvislosti jsou tu zachyceny věrně.
Na námět knihy pak v roce 1957 natočil režisér David Lean stejnojmenný film, který získal několik Oscarů a přispěl k popularizaci mostu i celého města, které je dnes cílem mnoha turistů. Není však bez zajímavosti, že celý film se vůbec netočil v Thajsku, nýbrž na Srí Lance.
Původní most, který překlenoval řeku, byl dřevěný a byl postaven již v roce 1943, později byl nahrazen tři sta metrů dlouhým ocelovým mostem. Ten byl využíván pouze necelé dva roky, v roce 1945 ho pak při bombardování téměř zničili Spojenci. V rámci válečných reparací po skončení války most rekonstruovala japonská společnost Japan Bridge Company.
Původní jsou pouze některé oblouky. Kromě toho, že je v současné době „železniční most smrti“ turistickým magnetem, stal se také pietním místem pro válečné veterány a příbuzné dělníků, kteří ztratili své životy na stavbě mostu a železnice. V neposlední řadě je most silným symbolem válečného utrpení.
Válečné stopy v Kachanaburi: Hřbitovy i muzea
Most není jediným místem v Kanchanaburi upomínající na válečné tragédie. Navštívit tu můžete také dva válečné hřbitovy, jejichž prohlídka a procházka kolem tisíců jednoduchých náhrobků je skutečně emotivním zážitkem. Větší hřbitov Don Rak obsahuje hroby bezmála sedmi tisíc zajatců, většinou Britů, ale také Australanů nebo Nizozemců. Menší hřbitov Chong Kai se rozkládá na severním břehu řeky a odpočívá na něm téměř 1800 lidí.
Pokud budete mít ještě dost sil, navštivte ve městě také působivě pojaté Válečné muzeum JEATH. Zvláštní název „JEATH“ je akronymem složeným z prvních písmen názvů zemí, ze kterých pocházeli lidé podílející se na stavbě železnice (Japonsko, Anglie – England, Austrálie a Amerika, Thajsko a Holandsko).
V muzeu se můžete prostřednictvím autentických exponátů (korespondence, deníkové zápisky, fotografie atp.) dozvědět více o životech válečných zajatců a také o krutém jednání a zvěrstvech, která na nich páchali japonští vojáci. Součástí muzea jsou i repliky primitivních bambusových chýší, ve kterých zajatci žili.
Nedaleko většího válečného hřbitova pak stojí další zajímavé místo upomínající na trýznivé epizody válečné historie, které stojí za prohlídku, a sice Muzeum thajsko-barmské železnice. Zde uvidíte mimo jiné repliku původního mostu a také se díky řadě exponátů dozvíte o historii stavby „železnice smrti“ a o tom, jaký vlastně byl její osud.
Když byla trať slavnostně otevřena, projel se po ní jako první japonský vlak s pojízdným nevěstincem, během války pak železnice fungovala pro zásobování, jak bylo původně v plánu, a později pak především jako úniková cesta pro japonské vojáky. Dnes z trati zbyla méně než třetina a dodnes se po ní můžete vydat vlakem na trase z města Nong Pladuk, přes Kachanaburi až do města Nam Tok.
