Víte, že...
Špičky některých trullů zdobí symboly, podle kterých se identifikovali majitelé či mistři stavitelé. Časné jsou i křesťanské motivy.
Pohádkové domečky trulli charakterizují lehce zvlněnou krajinu jihoitalského regionu Apulie. Mezi tmavozelenými olivovými háji a nízkými kamennými zídkami tu jejich špičaté kuželovité střechy září na dálku. Jsou to bílé či šedé kuželovité domečky, které někdy stojí jako solitéři v pusté krajině, jindy tvoří celá města. A i když už se dnes i v Apulii staví domy jinak, trulli nejsou jen turistickou atrakcí. Co o nich vlastně víme?
Domečky trulli si jako dočasná a později i trvalá obydlí začali stavět místní zemědělci. Stavebním materiálem jim přitom byly vápencové destičky, z nichž je tvořeno podloží zdejších oblastí Murgia dei Trulli a Valle d’Itria.
Někteří stavitelé si kameny nasbírali přímo ve svém okolí, jiní se pustili do jejich těžby, což nebyl zase tak těžký úkol vzhledem k tomu, že vápencové desky jsou těsně pod zemským povrchem rozložené v tenkých vrstvách, z nichž se „cihličky” na stavbu snadno odštěpují. Geologické výzkumy dokládají, že v místech, kde vápenec není takto příhodně vrstven, trulli nestojí.
Rozebrat a zase složit? Proč ne!
Větší získané „cihličky” se nazývají chianche, menší chiancarelle, a staví se z nich tak, že se jednoduše poskládají jedna na druhou. Domeček vzniká bez použití malty či jakéhokoliv jiného spojovacího materiálu, a to včetně špičaté kuželovité střechy. Důvod byl jasný: dům se tak mohl v případě potřeby snadno rozebrat.
A proč to zrovna jeho rozebrání bylo tak důležité kritérium? Můžou za to daně. Jestli se tak skutečně dělo nebo ne, o tom se můžeme jen domýšlet. Jisté ovšem je, že v 17. století platil zákon Pragmatica de Baronibus, podle kterého se platily vysoké daně z nových staveb. A za stavbu bylo považováno obydlí, které mělo střechu. Obyvatelům trullů se tedy náramně hodilo, že jejich domečky jsou rozkládací, a když se měla dostavit inspekce vyslaná španělským místokrálem Neapolského království, pod které tou dobou celá oblast spadala, střechu domu rychle rozebrali a tvářili se, jakoby nic.
Funkčnost především: Přírodní klimatizace
Není vyloučeno, že světlo světa spatřily trulli právě v italské Apulii. Pravděpodobnější ovšem je, že se tyto kuriózní domečky stavěly už v době bronzové na Blízkém východě. Ty nejstarší dochované v Apulii pocházejí z konce 17. století, tedy právě z doby, kdy se finančně vyplatilo mít rozebírací dům. O tom, že trulli představují skutečně spontánní a účelové obydlí, svědčí kromě použitého materiálu a možnosti trullo rozebrat i fakt, že uvnitř domečků fungovala jakási přírodní „klimatizace”.
Stěny trullů jsou totiž poměrně široké, jinak by obydlí nebyla stabilní. Tloušťka stěn těsně nad zemí se pohybuje kolem jednoho metru. Některé domečky mají malé okénko či průduchy, většinou ale jako jediné místo, přes které se vyměňoval vzduch, sloužily vstupní dveře. Uvnitř trullů se tak udržovala víceméně konstantní teplota – v létě příjemný chlad, v zimě naopak teplo. V létě vápenec teplo pohltil a dovnitř nevpustil, aby ho potom mohl uvolňovat v chladných zimních měsících.
Jak se žilo v trullu?
Trulli sloužily jako obydlí i jako sýpky na obilí, úschovna zemědělských nástrojů a přístřešek pro domácí zvířata. Základem je jednopokojový domeček kruhového půdorysu, ke kterému se v případě potřeby „přilepovaly” další, menší kruhové výklenky. I ty byly zastřešeny špičatou kuželovitou střechou a sloužily jako ložnice či skladiště. Až na jednu jedinou výjimku byly všechny trulli pouze jednopodlažní.
Podlaha byla z udusané hlíny. Spalo se jednoduše na slámě a aby obyvatelům od země nebyla zima a také aby co nejefektivněji využili omezený prostor, pokládali na noc prkna do výšky přibližně půl metru nad zem a na nich si stlali. Až se ocitnete v trullu, všimněte si vyčnívajících kamenů v této výšce a ihned poznáte, ve které místnosti se spalo.
V některých trullech uvidíte i střešní trámy. Ty ovšem nesloužily jako podpěra. Měly pouze praktický úček: věšelo se na ně vše od prostěradel, nádobí až po sušené bylinky a jídlo.
Žádný skanzen aneb Dnešní trulli
Postupem času se trulli začaly omítat a bílit, kamenná střecha jim však zůstala. Často bývá ozdobena různými ezoterickými, astrologickými či náboženskými či pohanskými i groteskními symboly. Kdo by si myslel, že dnes už slouží jako pouze jako turistická atrakce, mýlil by se. Mnoho lidí (a nejen Italů) si domečky přizpůsobilo k obrazu svému a žijí v nich dodnes.
Mnohé trulli se po rekonstrukci pronajímají k ubytování turistů a představují tak lákavou možnost, jak se v Apulii ubytovat stylově a proniknout místní kultuře skutečně „pod kůži”. Komfortu se nebojte, interiér a funkčnost těchto malých „pohádkových království” vás jistě mile překvapí.
Trulli patří k architektonickému bohatství Apulie a byly zapsány i na seznam dědictví UNESCO. Největší koncentrace jich je ve městě Alberobello, které tak představuje jedinečný stavitelský fenomén, nemající ve světě obdoby. Některé domečky jsou obydlené, do jiných může nahlédnout i běžný návštěvník města – nacházejí se v nich totiž obchůdky se suvenýry, muzea i malé bary.
