Je to tak. Od začátku 16. století tu právě sochy sdělovaly veřejné mínění – byly na ně totiž přilepovány vzkazy současným vládcům a politikům a zkrátka nepřišli ani tehdejší papeži. Takzvané mluvící sochy sloužily jako vývěsky, na které byla v noci přilepována psaníčka s vtipnými narážkami, satirickými veršíky i dalšími vzkazy, samozřejmě bez podpisu autora.
Aby na vzkazy bylo dobře vidět, umístili Římané své mluvící sochy do blízkosti těch nejfrekventovanějších ulic a aby si je nepletli, dali jim jména. Tak vznikly Madame Lucrezia, Babuino neboli Strašáček, Facchino, tj. trochu hanlivě buran, Marforio, Opat Luigi i ten nejznámější – Pasquino.
Legend je více
Proč se mu tak začalo říkat, to nikdo přesně neví. Kolují různé historky, jedna z nich třeba tvrdí, že socha byla umístěna v blízkosti podniku jistého pana Pasquina, a to v roce 1501. Samotný původ sochy je ovšem podstatně starší – Pasquino pochází pravděpodobně ze 3. století př. n. l. a zpodobňuje jakéhosi řeckého antického krále či jiného hrdinu. Přesně se to ovšem vzhledem k zuboženému stavu sochy už asi nedozvíme.
Na svém původním místě poblíž náměstí Piazza Navona Pasquino stále stojí, i když dnes už spíše jen jako tichý svědek okolního dění, a rozhodně se u něj ve dne v noci nestřídají stráže, jako tomu bylo v dávných dobách, kdy byl pro svou prostořekost pro mnohé osoby nepohodlný. Nelze se jim ovšem divit, že dokonce hrozily přísnými tresty za porušení zákazu přilepování vzkazů, když se na soše objevovaly i lístečky prohlašující například, že „quod non fecerunt Barbari, fecerunt Barberini“, tedy „co neudělali barbaři, udělali Barberiniové“. Papež Urban VIII. z rodu Barberini totiž nechal odstranit část nádherné výzdoby římského Pantheonu proto, aby mohl být získaný materiál použit ke zhotovení baldachýnu nad hrobem sv. Petra ve svatopetrské bazilice ve Vatikánu.
Dnes se vzkaz na soše objeví jen tu a tam, ovšem myšlenka satirických a ne vždy zcela smysluplných hlášek je dosud přítomna v italském slově pasquinate, které se v podobě slova paskvil dostalo i k nám.
Šestice soch
Další (a neméně zajímavou) mluvící sochou je Madame Lucrezia, pojmenovaná údajně podle vznešené Lucrezie d’Alagno, vedle jejíhož paláce v těsné blízkosti dnešního Benátského náměstí byla umístěna. Jen o pár kroků dál narazíte na Opata Luigiho a také na Facchina, muže vylévajícího vodu ze soudku. Po posledním zákazu vylepování vzkazů jeho socha slouží už jen jako fontánka. Najdete ji v těsné blízkosti rušné ulice Via del Corso, ovšem pozor, abyste ji nepřehlédli – bývá doslova v obležení kolem parkujících skútrů. Při toulkách kolem Španělského náměstí narazíte také na černého Babuina, při návštěvě Kapitolských muzeí zase na boha Marforia.
Každá ze šestice mluvících soch ve Věčném městě nese svůj příběh a kdo ví, co by nám prozradily, kdyby skutečně uměly mluvit. Dnes už se na ně vzkazy většinou nelepí, oficiálně by se to totiž ani nemělo, ale kdybyste náhodou neodolali, napište něco pěkného – paskvily do vznešeného Říma nepatří!
