Pravým centrem Amsterdamu, místem, kterému se nelze vyhnout a kam „vedou všechny cesty“, je náměstí Dam. Jeho název, znamenající Hráz, je v současné době poněkud matoucí, ale skrývá v sobě velkou část městské historie.
Původně totiž tudy protékala řeka Amstel. Lidé z malé osady na jejím břehu si tu přes ni postavili hráz tak, aby čluny mohly doplout až přímo do jejího středu a tady vyložit zboží. Byl to dobrý nápad – a osada rostla a bohatla, a to především výměnou slanečků za obilí z Baltu.
Časem se hráz změnila v náměstí. A to se v 15. století stalo oficiálním centrem města, které podle této hráze dostalo i název: Amsterdam – hráz na řece Amstel.
V současné době tu po vodě není ani památky, kanál, který sem vedl, byl v 19. století zasypán a dnes na jeho místě stojí ulice Damrak, spojující Dam s Centraal Station. Dam se proměnilo v rušné a hlučné náměstí, obklopené aristokratickými domy, kde se potkávají turisté z celého světa.
Královský palác na tisících pilotech
Jeho dominantou je velká pískovcová budova – Královský palác. Dnes se tu nachází amsterdamské sídlo královské rodiny, ale roku 1665 byl tento dům dle návrhu Jacoba van Campela postaven jako honosná a obdivovaná radnice a soudní dvůr, ve své době největší v Evropě. Stavba přesně odrážela bohatství města ve „zlatém století“. V době svého dokončení byla radnice považována za osmý div světa.
Už při její realizaci se však objevily problémy. Kalvinisté se ostře postavili proti ní – nová budova zcela měnila náměstí a navíc se obávali, že zastíní tehdejší dominantu Nieuwe Kerk (Nový kostel). Po mnoha průtazích všechny strany sporu přistoupily na kompromis – prestižní radnice bude postavena a kostel dostane novou věž (už v 17. století očividně fungovala taktika „slibem nezarmoutíš“, protože se tak nikdy nestalo).
Problém činilo i podloží na tomto místě – nepevná bažina ohrožovala stabilitu budoucí stavby. Vše se však vyřešilo 13 659 piloty, které půdu zpevnily. Toto číslo se děti učí ve školách a učitelé k němu přidávají i mnemotechnickou pomůcku: k počtu dní v roce přidejte jedničku na začátek a devítku na konec – a množství pilotů si zapamatujete navždy!
Radnicí budova zůstala až do nástupu Napoleona k moci. Roku 1808 se sem nastěhoval jeho bratr Ludvík Bonaparte, který byl krátce před tím korunován králem. Když o dva roky později abdikoval a uprchl ze země, vyvstala zásadní otázka: Komu vlastně tento dům patří?
Když se králi nechce bydlet v Královském paláci...
Po složitých a zdlouhavých jednáních vznikla dohoda: Budova bude královským majetkem, pokud tu královská rodina bude trávit větší část roku. Přestože rod Oranžsko-nasavských toto rozhodnutí oficiálně akceptoval, v Amsterdamu se objevovali jen zřídka, což začalo obyvatelům města vadit.
Nakonec, ve 30. letech 20. století, vznikla dohoda nová – královská rodina zaplatí městu větší část nákladů na stavbu nové radnice, palác přejde do vlastnictví státu, ale královská rodina ho bude využívat bez omezení dle svých potřeb. A opravdu, král a jeho blízcí se tu objevují jen při slavnostních příležitostech, jinak pobývají ve svém paláci v Haagu.
Čtení: Zájezdy do Holandska – srovnání a doporučeníInteriéry převyšují exteriér
Jednoduché průčelí Královského paláce lemují pouze čtyři řady čtvercových oken. K nemnoha zdobným prvků tu patří trojúhelníkový pediment, jehož sochy znázorňují alegorii Amsterdamu obklopeného Neptunem a mýtickými mořskými stvořeními.
Oč nenápadnější je vnější vzhled budovy, o to zdobnější je interiér plný mramoru a alegorických obrazů žáků Rembrandta. K nezapomenutelným zážitkům patří prohlídka Radního sálu s mramorovou podlahou a úchvatnou sochařskou výzdobou v průčelích. Obdivovat tu lze i empírový nábytek z doby vlády Ludvíka Bonaparte.
Prohlédnout si je můžete většinu dnů v roce a každou středu se můžete zúčastnit komentované prohlídky s průvodcem. A jedna důležitá zajímavost: všimněte si, že Královský palác nemá jeden honosný ústřední vchod, tak jak tomu je u většiny královských sídel. Důvodem je strach, aby v případě revoluce či nepokojů nemohl rozzuřený dav vniknout najednou dovnitř.
Nieuwe Kerk – prázdný kostel, který žije
Kostel, o který panovaly obavy při stavbě Královského paláce, je vidět po jeho pravé straně. Jmenuje se Nový kostel a byl postaven ve stylu pozdně gotické křížové baziliky a zasvěcen svaté Marii a svaté Kateřině. Po Oude Kerk (Starém kostelu) je navzdory svému jménu druhým nejstarším kostelem ve městě.
O jeho stavbě rozhodl biskup z Utrechtu roku 1408, protože Oude Kerk, v té době jediný existující místní kostel, nestačil plnit potřeby obyvatel. Během staletí byl kostel několíkrát poškozen požárem a o jeho vnitřní vybavení ho připravili kalvinisté. I tak je využíván jako korunovační chrám a konají se tu svatby členů královské rodiny.
Poslední investitura tu proběhla 4. května 2013, kdy se pár dnů po abdikaci své matky Beatrix stal králem současný vládce Nizozemska Vilém Alexandr Oranžský. Během zbytku roku slouží kostel jako výstavní síň, jíž každý rok navštíví statisíce turistů.
Národní památník – symbol a místo demonstrací
Naproti vchodu do paláce nelze přehlédnout Národní památník obětem 2. světové války. Tento 22 metrů vysoký špičatý sloup, navržený architektem Johannem Pieterem Oude, byl vztyčen roku 1956. Vpředu před ním stojí zřetězená čtveřice mužů symbolizující utrpení, kterému byli Nizozemci vystaveni během války, po stranách sloupu představují postavy místní odboj, vlevo inteligenci, vpravo dělníky a nad tím vším je vidět žena s dítětem a holubicí jako naděje na nový život. Do nebe stoupající holubice na zadní části sloupu je obrazem osvobození.
Za sloupem jsou v půlkruhu uloženy urny s půdou všech nizozemských provincií. Přístup k pomníku stráží dva kamenní lvi, heraldické znaky Nizozemska.
Biejnkorf – včelí úl, kam smí i nesmí němečtí vojáci
Na rohu ulice Damrak, kanálu zasypaného v 19. století, a náměstí Dam se hrdě vypíná obchodní dům Bijenkorf (v překladu včelí úl). Tuto amsterdamskou obdobu londýnského Harrods založil roku 1870 Simon Philip Goudsmith jako malý krámek s galanterií v jedné z nejstarších ulic v Amsterdamu, v Nieuwendijk.
Po jeho smrti převzala obchod jeho vdova, která začala rychle expandovat a brzy tato rodina vlastnila již tři filiálky. Až do dnešní doby největší obchodní dům ve městě s rozlohou 20 000 m² se stal symbolu luxusu a dobrého nakupování.
Jméno firmy s židovským majitelem se stalo tak věhlasným a populárním, že Němci při okupaci v roce 1940 nemohli obchod zavřít. Nechtěli však, aby tu jejich vojáci nakupovali. Výsledkem bylo „šalamounské“ řešení – němečtí vojáci směli obchod navštěvovat, ale nesměli nakupovat v přízemí, kde se prodávalo nejluxusnější zboží a kde většina prodavačů byla židovského původu.
Dam – centrum všeho a pro všechny
Nevelké náměstí Dam o rozloze 200×100 m² bylo za skoro 750 let své existence svědkem mnoha dějinných událostí a zvratů. Od přístavní hráze a s ní spojeného rybího trhu a místa městské váhy se postupně měnilo v centrum rozvíjejícího se města.
Tady se usídlila Napoleonova vojska při obsazení Amsterdamu, tady dva dny po německé kapitulaci v květnu 1945 začali pálit z balkonu Němci do oslavujícího davu, tady byli korunováni králové a královny.
Dnes je Dam živoucí náměstí s ideální dostupností do celého města, plné umělců a stánků se sladkostmi, obklopené uličkami s restauracemi nabízejícími občerstvení všeho druhu i cen, turistických obchůdků i velkých obchodních značek. Své si tu najde každý.
