Největší a nejstarší estonský národní park je obrazem místní drsné přírody i historie. Leží jen necelou hodinku cesty od hlavního města, a (nejen) proto byste si ho při návštěvě Estonska neměli nechat ujít.
Národní park Lahemaa (Lahemaa rahvuspark) leží zhruba 70 kilometrů severovýchodně od Tallinu. Autem či autobusem se sem dostanete za necelou hodinku. Největší estonský národní park, který patří k největším v celé Evropě, zaujímá rozlohu 747 km². Z toho více než jednu třetinu tvoří moře a přes 70 % pevniny pokrývají původní borovicové lesy. Založen byl v roce 1971 jako vůbec první národní park na území tehdejší SSSR.
Název Lahemaa můžeme volně přeložit jako „Země zálivů“. Odkazuje na členité pobřeží Finského zálivu, konkrétně na zálivy Kolga, Hara, Eru a Käsmu, které oddělují poloostrovy Juminda, Pärispea, Käsmu a Vergi a řadu dalších ostrůvků. Pobřeží tvoří vápencové útesy a písečné pláže poseté stovkami bludných balvanů, jež sem před mnoha tisíci lety zanesly ledovce z nedaleké Skandinávie.
Park je protkán řekami, menšími vodopády a jezery. Je tady také spousta rašelinišť, včetně unikátní 7 000 let staré rezervace Laukasoo. Charakteristickým prvkem oblasti je tzv. alvar – pustá krajina v místech, kde vápencové podloží kryje jen velmi tenká (nebo vůbec žádná) vrstva půdy, která je řídce porostlá travinami, mechy a lišejníky. Zato v houštinách se to životem jen hemží. Žijí zde populace losů, divokých prasat, vlků, medvědů hnědých, rysů, lišek, poletušek sibiřských („létající veverky“), norků, bobrů a také celá řada ptáků. Odlet jeřábů do teplých krajin spolehlivě značí příchod podzimu.
Parkem vedou dobře značené trasy pro pěší turisty i cyklisty. Terén je nenáročný, nejvyšší bod celé oblasti dosahuje pouhých 115 metrů nad mořem. Během sovětské éry park sloužil jako uzavřený vojenský prostor. I díky tomu se podařilo zachovat přírodu syrovou a téměř nedotčenou.
Příroda ale není to jediné, co sem návštěvníky láká. Napříč celým územím jsou rozesety malé vesničky a osady, některé dokonce i více než 500 let staré. Místní obyvatelé si zakládají na udržitelném způsobu života a snaží se zachovávat prastaré tradice. Návštěva je skvělou příležitostí nahlédnout do historie nejen tohoto regionu, ale celého Estonska.
Rašeliniště Viru Raba
Nejvyhledávanější turistickou atrakcí je rašeliniště Viru Raba v jižní části parku. Jeho rozloha se pohybuje okolo 2 km² a návštěvníkům je celoročně snadno přístupné. Bažinou i okolními lesy vede 3,5 km dlouhý vyvýšený dřevěný chodník, celkový okruh pak měří asi 6 km. Zhruba v polovině trasy stojí vyhlídková věž, ze které jsou parádní výhledy.
Trasa je lemována informačními tabulemi, díky kterým zjistíte, jak rašeliniště vzniklo, kam se poděly původní písečné duny a jaká je místní fauna a flora. Kromě rašeliníků a lišejníků tady rostou masožravé rosnatky, rojovníky, brusinky a různě deformované jehličnaté stromy. V každém ročním období hraje rašeliniště jinými barvami – s výjimkou zimy, kdy se většinou ukrývá pod sněhovou peřinou.
Rybářská vesnice Altja a tradice estonských houpaček
Altja je malá vesnička v severovýchodní části parku. První zmínky o této osadě pocházejí z roku 1465 a během návštěvy si budete připadat trochu jako v časech vikingských nájezdů. V bezprostřední blízkosti moře stojí citlivě zrekonstruované rybářské chatrče a nedaleko od nich najdete zemědělské usedlosti Uustalu a Toomarahva.
Ve vesnici je také vyhlášená taverna Altja, kde můžete ochutnat estonské speciality. Na hřišti před tavernou pak stojí tradiční estonská dřevěná houpačka, u které se mj. každoročně konají Svatojánské a jiné lidové slavnosti.
Houpačky mají v estonské kultuře důležitou roli – každá obec dříve mívala svou vlastní obří houpačku, na které se mohlo pohoupat 10 i více lidí naráz. Při tom si popovídali, zazpívali… Byl to takový příjemný společenský rituál. Díky promyšlené konstrukci se na těchto houpačkách dalo protočit i o 360 °, dnes už to ale většina z nich z bezpečnostních důvodů neumožňuje. Estonci se však nenechali odradit a vymysleli svérázný sport kiiking, kdy se odvážní jedinci snaží na speciální houpačce s kovovými rameny protočit kolem dokola. Nic pro slabší povahy.
Čtení: Zájezdy do Pobaltí – srovnání a doporučeníKapitánská vesnice Käsmu
Další zajímavou zastávkou je vesnice Käsmu, která leží ve stejnojmenné zátoce. Stylové dřevěné domky vás přenesou do doby před první světovou válkou.
Hlavní atrakcí je místní námořní muzeum. Sídlí v budově někdejší pohraniční stráže, která byla vybudována v dobách Ruského impéria. Expozice muzea se věnuje moři a bohaté námořní historii Käsmu. Na přelomu 18. a 19. století tady totiž sídlila vyhlášená námořní akademie, kde se vyučili ti nejvýznamnější estonští kapitáni. Proto se vesnici přezdívá „kapitánská“.
Po druhé světové válce bylo pobřeží přísně kontrolovanou hranicí SSSR a vstup do moře místním znemožňoval několikametrový ostnatý plot. K tradici se rybáři mohli vrátit až po obnovení samostatného estonského státu v roce 1991.
Reprezentativní panská sídla
Uprostřed hustých lesů stojí také několik hezky zrekonstruovaných panských sídel z 18. a 19. století, které reprezentují architekturu tzv. baltských Němců. Jsou to panství Palmse, Vihula, Kolga, a barokní Sagadi, které je vůbec nejnavštěvovanějším panstvím v Estonsku.
Mys Juminda a památník jedné z nejkrvavějších námořních bitev
Finský záliv, který omývá NP Lahemaa, je důležitou námořní cestou spojující Rusko se západní Evropou. V srpnu roku 1941 se poblíž poloostrova Juminda odehrála jedna z nejkrvavějších námořních bitev v historii. Když se Sověti snažili evakuovat část Baltské flotily z Tallinu do tehdejšího Leningradu, narazili na 32km minový pás, který podél pobřeží nastražili Němci a Finové.
Ruský konvoj, který čítal okolo 200 lodí, včetně těch, které převážely estonské a lotyšské civilisty, byl masivně bombardován ze země i ze vzduchu. Podle historiků šlo ke dnu 52 lodí a zahynulo až 25 000 lidí. Na památku této smutné události byl v Jumindě položen pamětní kámen.
Zchátralá ponorková základna Hara
Fanoušci vojenské historie a urbexu by se měli zastavit také v malé vesničce Hara, kde stojí zbytky základny pro sovětské jaderné ponorky. Základna byla postavena ruskou armádou v letech 1956 až 1958 a aktivně využívána až do roku 1991.
Jägalský vodopád
Jägalský vodopád sice neleží přímo na území NP Lahemaa, cestou z/do Tallinu byste ho ale rozhodně neměli minout. S výškou 8,1 metrů je to totiž nejvyšší estonský přírodní vodopád. Během tuhé zimy zamrzá a vytváří obdivuhodnou podívanou.
