Chystáte se do Anglie a přemýšlíte, co by vás tam mohlo překvapit? Co byste měli vědět, abyste nevypadali jako tápající cizinci? Poradíme vám, jak skvěle zapadnout (což vám mimochodem otevře často pro turisty jinak zavřené dveře) a poznat Londýn, potažmo starou dobrou Anglii tak, jak si ji každý den vychutnávají místní.
Co si obléci jako správný/á Angličan/ka?
Vzali byste si do sychravého počasí sukni, dámy? Angličanky ano.
Že v Anglii pořád prší? Na to jsou všichni připraveni, i když by se samozřejmě dalo spekulovat nad tím, co je to „pořád“. Déšť nikoho nepřekvapí. V každém případě, co vás rozhodně překvapí, je, jak jsou schopni se místní obléknout. Je léto, venku svítí sluníčko, krásných 20 stupňů a proti vám si to razí mladá dáma v kozačkách a kožíšku. Zbláznila se? Asi ani ne. Za pár měsíců v listopadu by nemuselo být moc překvapivé potkat tu stejnou dívku v kabátu a žabkách v počasí, do kterého by si mnozí oblékli, a někteří dokonce obléknou, holínky a pršiplášť. Oni místní si prostě s počasím hlavu moc nedělají.
Bod, když už my pociťujeme chlad a máme tendenci se obléct trošku víc, prostě Angličané nesdílí. Takže i proto princ George na většině fotek pózoval v kraťasech a tričku. Podle etikety na dlouhé kalhoty ještě neměl nárok, ale kdyby to byl normální chlapec, a ne následník britského trůnu, tak by v těch kraťasech byl pravděpodobně taky. Určitě z toho nebude mít smrt a rozhodně v tomto případě Kate nebyla žádná nerozumná nebo zlá matka, která chce své dítě nechat zmrznout. Je to prostě normální. A že venku lije a na hřišti u školy hrají děti fotbal? Nesmíte se divit, kdyby totiž čekali na hezké počasí, tak se třeba nikdy nedočkají.
No anebo potom nastane netypické červnové počasí… Teploty šplhají ke třicítce a místní okamžitě naběhnou do ledového moře a na plážích to vypadá jako někde na jihu Španělska. A jak to komentují? „No, když nám tu vyleze sluníčko, tak my prostě chceme do moře a na sluníčko, takových dnů tady moc není.“
Takže v říjnu hurá do žabek nebo aspoň balerín, teplý kabát a šálu kolem krku, v červenci nezapomeňte plavky a na pláž! Věřte, že nikdo nepozná, že nejste místní.
Tři kroky k pravé anglické domácnosti
Teplá a studená. Nic mezi tím.
Otužilost jim je prostě vlastní, to jsme si už vysvětlili. Takže je naprosto jasné, že doma to nebude o moc jiné. Chcete žít jako pravý Angličan? Kupte si teplé pyžamo a nastavte domácí teploty od 16 do 19 stupňů Celsia. Cokoliv víc je tady utopie. V oknech byste navíc neměli mít dvojitá skla, jako je zvykem u nás. Mají prostě jen jedno, a proto ve starých vesnických domech opravdu hodně profukuje. A samozřejmě se topí jen v určité hodiny přes den a rozhodně ne tehdy, když nikdo není doma. Takže si navíc pořiďte teplý svetr pro podzimní sychravé dny!
Že se u nich chodí v botách v bytě, jste už asi slyšeli. Pravda je, že to nefunguje úplně všude a někde prostě u vstupu poznáte, že tam boty máte nechat. A pak najednou uvidíte některého člena rodiny, jak si ty boty zuje přímo u postele na koberci! Tak jak to vlastně je? Těžko říct. Ale rozhodně se často nemusíte bát jít v botách dál!
Třetí, ale velmi důležitou „vychytávkou“ jsou kohoutky v umyvadle a ve starých domech často i ve vaně. Prostě jsou dva, samostatné! Jeden na teplou vodu a jeden na studenou. Každý v jiném rohu umyvadla, daleko od sebe. Jestli se někdy někomu podaří vykoumat, jak si vypláchnout pusu po mytí zubů (bez kelímků, protože ten ne vždy dostanete) tak, aby to nebylo super horké nebo super ledové, tak jsem přesvědčena, že se měl narodit za kanálem, a ne v Evropě. Nicméně kdybyste hledali vysvětlení, jak to tedy je, tak dva kohoutky mají prý proto, že je to hygieničtější a rozumnější, aspoň to teda tvrdí. Jeden je na pití a druhý na mytí. A kdybyste zatoužili namíchat si vodu o nějaké pro vás přijatelné teplotě, tak proto přece máte v umyvadle špunt. Už je vám to asi jasné, že?
Čtení: Zájezdy do Anglie – srovnání a doporučeníDejte si fish and chips, i když je to poslední věc, kterou uděláte…
Přesně tohle říká jedna z pohlednic z edice – How to be British (Jak být Britem). Ano, fish and chips prostě musíte v Anglii vyzkoušet. Řekli vám, že je to tradiční pokrm? Někteří naopak budou tvrdit, že je to stejně tradiční, jako je třeba chicken tikka massala. Asi proto, že první restaurace v Londýně nabízející tento pokrm byla otevřena až v roce 1860 židovských přistěhovalcem.
Pár let poté se začala ryba s hranolkami v novinovém papíru pokapaná octem prodávat v budce na náměstí v malém městečku u Manchesteru. A pak už se s obchody, které většinou byly udělány v přední části domu jako rodinný podnik, roztrhl pytel. Dokonce i za války sehrálo toto jídlo velmi důležitou roli, patřilo k nemálo potravinám, na které se nepoužívaly potravinové lístky. Čili když se rozneslo, že v obchodě zrovna mají i ryby, tak se stály dlouhé fronty na tuto tradiční pochoutku.
Jestli si ji chcete vychutnat jako pravý Angličan, tak nesmíte zapomenout pokapat hranolky a samozřejmě hlavně rybu octem. Kdysi mi jeden pán na ulici řekl, že když si k tomu nedám majonézu, tak to prostě nikdy nebude to pravé ořechové. Proto doporučuji přidat majonézu!
A ještě jedna velmi důležitá poznámka: Toto nejstarší „fastfood take-away“ jídlo v Británii se jí přímo z novinového papíru, za chůze, ať už jdete kamkoliv. V žádném případě se nepřendává na talíř a nejí se příborem! To rozhodně není britský způsob. Přeji dobrou chuť!
Projet se londýnským metrem... aneb mít či nemít ostré lokty?
Na které straně eskalátorů stát?
Londýnské metro je nejstarším metrem na světě a také třetím nejdelším. Paradoxní trošku je, že pouze 45 % jeho linek je skutečně pod zemí. To jste možná věděli. Co už možná nevíte, je, že fráze, kterou v metru uslyšíte poměrně často: „Mind the gap (between the train and the platform)“, jež vás nabádá k opatrnosti při nastupování do vlaku/metra a upozorňuje na mezeru mezi nástupištěm a vlakem, se poprvé objevila právě v Londýně v roce 1969 a poměrně rychle se rozšířila v menších či větších obdobách i do dalších zemí na světě.
A na co si v metru dát pozor? Všude po metru jsou nápisy „Stand on the right“, ty se objevily během 2. světové války, ale už od 20. let minulého století jim předcházela hlášení v rozhlase. Takže, aby bylo jasno, je skoro hřích zablokovat schody v metru stáním vlevo.
V roce 2016 proběhly průzkumy a testování, jak to s tím stáním v metru vlastně je. V nejvytíženějších stanicích byly tyto cedule odstraněny a zkoumalo se, jestli se přesun cestujících v době špičky zrychlí. Byť je zřejmé, že kdyby všichni chodili, tak by to bylo nejlepší, ale to je ideální stav, se kterým prostě počítat nelze. Výsledek průzkumu, který se pilotně prováděl ve stanici Holborn, ukázal, že kdyby cestující stáli vedle sebe, tak by odbavení bylo rychlejší.
Přesto, že si možná někde všimnete chybějících cedulí s nápisem, tak k žádné změně v přesouvání lidí v metru zatím nedošlo. Jestli se chystají nějaké změny do budoucna, zatím není jasné. Možná to jen souvisí s tím, že zvyk je železná košile, a tak lidé dál vpravo stojí a vlevo po schodech chodí. Co z toho plyne pro vás? Nikdy, prostě nikdy nestoupejte na jezdící schody vlevo, jestli nechcete vypadat jako neznalý turista.
Chodit vpravo, chodit vlevo. Obojí povoleno!
Nenechte se zastrašit, když nevíte, kterým (normálním) schodištěm vyjít z metra. Na některých stanicích budete mít i u schodiště nápis keep left / keep right – drž se vlevo / drž se vpravo, aby bylo zřejmé, která část je pro vás. Na jiných ale nic takového nenajdete. Nicméně v obou případech se často může stát, že ať už jdete vpravo, nebo vlevo, tak prostě pořád narážíte do lidí, kteří jdou proti vám. Kde se stala chyba? Myslím si, že nikde. Místní chodí po své straně, která je opačná než ve zbytku světa, turisté chodí po své straně a je to zmatek. A i když jako turista třeba zrovna půjdete po správné „anglické“ straně, tak věřte, že se najde někdo, kdo si bude cestu razit přímo naproti vám.
A tak to může být a nejspíš bude i na chodníku. Vpravo nebo vlevo? Přecházet přes cestu asi nebude tak velký problém. Všude vás upozorňují nápisy, takže stačí vědět, že right je pravá a left je levá strana, a jít přesně podle nápisů. Ale těžko říct, na kterou stranu se dát na chodníku. Nejlepší je kouknout, kudy jde dav a jít s davem. V Londýně je tolik turistů, že bude spousta míst, kde žádné anglické pravidlo asi nemá šanci vyhrát.
A jedna malá zajímavost – kruhový objezd před Buckinghamským palácem. Je to totiž kruhový objezd v kruhovém objezdu… A jedna jeho část je evropská. Čili až tady budete přecházet přes přechody, tak dávejte extra velký pozor!
Je libo anglický čaj? I tady je zádrhel.
Dejte si čaj o páté, ale klidně i po ránu.
Jdete do kavárny nebo hospody a objednáte si čaj. Někde se raději zeptají, jestli s mlékem, nebo ne, ale když to bude tradiční hospoda nebo místo, tak počítejte s tím, že ho přinesou „bílý“, teda pardon béžový. Nebuďte překvapení, jste v Anglii.
A víte, jak si připravit pravý anglický čaj? Hodíte sáček černého čaje do hrníčku, přidáte !!kapku!! mléka, jen aby se čaj trošku schoval, a případně cukr a zalijete horkou vodou. Musíte nechat louhovat tak dlouho, dokud nemá krásnou béžovou barvu, žádnou bílou, ale opravdu béžovou. Aspoň takové školení jsem před lety dostala od jednoho „pravého“ Angličana, který si na svůj šálek čaje opravdu potrpěl.
Je pravda, že ve 40. letech minulého století se vedly „spory“, zda přidávat mléko až po zalití horkou vodou, anebo naopak, jak jsem popsala výše. Do sporů se zapojil i spisovatel George Orwell ve své eseji „A Nice Cup of Tea“ (Dobrý šálek čaje), kterou uzavírá s tím, že existují dva různé přístupy, tedy dvě různé školy, jak si čaj správně připravit.
A jak to s tím čajem opravdu je? První zmínky o čaji jsou ze 17. století, kdy byl přivezen z Číny dánskými obchodníky nápoj, na který se objevovaly reklamy na mnoha místech v Londýně. Lidé ho zkoušeli, pili ze zdravotních důvodů a postupně se rozšiřoval a rozšiřoval, zejména proto, že se začalo obchodovat přímo s Čínou. Spekuluje se však, že čaj byl tehdy ve skutečnosti jen vedlejším produktem při dovozu tkanin a hedvábí.
Nicméně až na počátku 18. stol. nad zeleným čajem vyhrál čaj černý. A to právě až tehdy, kdy je do něj přidáno mléko a cukr, což se v Číně rozhodně nedělalo. I přesto, že je v současnosti pití čaje na ústupu a jeho spotřeba klesá, pořád patří k tradicím, které k Anglii neodmyslitelně patří. Takže ať už si čaj připravíte jakkoliv, a ať už to bude tzv. snídaňový čaj anebo tradiční Earl Grey, tak nezapomeňte, že ideální je vychutnat si ho s dobrou anglickou sušenkou.
To nejdůležitější na závěr…
Takto Londýn děkoval svým občanům za ukázněnost v době lockdownu.
Aby vás měli rádi, tak musíte udělat dobrý dojem. Musíte se naučit říkat „prosím“ („please“) a „děkuji“ („thank you“), protože to jsou dvě fráze, které otevírají dveře do srdcí všech Britů… Na ulici, v autobuse, v obchodě, všude. Přidejte k nim slovíčko „promiňte“ („sorry“) a věřte, že se budete cítit jako doma!
Možná namítáte, že to přece není nic nového? Ale je, ta frekvence je totiž mnohonásobně vyšší než u nás. Britové jsou prostě zdvořilí. Moc zdvořilí. A možná můžeme říct přehnaně zdvořilí. Ať je to tak, či onak, prostě buďte zdvořilí! A co si pod tím představit?
Krásnou demonstraci udělali ve filmu Dunkerk. V bitvě nad mořem ve druhé světové válce dojde v letounu Spitfire palivo, pilot nouzově přistane na vodě a snaží se dostat z pilotní kabiny ven, nejde mu to, něco se někde zaseklo. Na pomoc přichází maličké plavidlo s britskými civilisty, kteří vyrazili na pomoc svým vojákům k francouzskému přístavu obklíčenému německými vojáky. Společnými silami se jim podaří kokpit rozbít a pilot vyskočí do moře a plave k zachráncům.
V momentě, kdy se přiblíží, posádka z lodi natáhne ruku, aby ho mohla vytáhnout na palubu. Pilot ruku chytí se slovy: „Good afternoon, sir.“ („Dobré odpoledne, pane.“) A teprve pak se nechá vytáhnout na palubu. Jakkoliv kuriózní nám to může připadat, tak tohle je přesně to, o čem mluvíme. Britská zdvořilost.
