Nizozemský polder: zem ukradená moři

„Při stvoření světa se s Nizozemskem nepočítalo,“ říká známý bonbot. Velká část tohoto malého státu leží pod úrovní hladiny moře a Nizozemci musí tvrdě bojovat o každou píď své půdy. Nezbývá jim, než prát se se všude přítomnou vodou a vysušovat pobřežní mělčiny a jezera. Zkrátka – vytvářet poldery.

Nikdy nekončící práce

Ty menší začaly vznikat už ve středověku jako obrana proti neustále se opakujícím záplavám. Už ve 13. stol. se mniši snažili oddělit mělčiny od moře hrází ve tvaru prstence. Odtud pak odčerpávali vodu do kanálů a z nich poté do řek a moře. Výsledkem byly nové písčité břehy, které se postupně kultivovaly.

V 16. stol. přineslo zlom využití větrných mlýnů. Jejich pomocí se zrychlilo odčerpávání vody a tím pádem mohlo začít získávání půdy ve velkém.

Nový technologický vynález, lopatky nastavitelné proti větru, pomohly zásadně zvýšit výkonnost mlýnů, a tak v 17. stol. bylo rekultivováno v Sevením Holandsku první velké jezero Beemster. Na jeho odvodnění pracovalo 42 větrných mlýnů, kterým se to podařilo za 4 roky.

V 19. stol. se pro vysušení 18 000 ha Haarlemského moře využilo již prvních parních strojů a velkých parních čerpadel a během 20. stol. Nizozemci získali z vody mnoho set kilometrů čtverečních půdy.

Na přetřes přišel také starší projekt ze 17. stol. – přehrazení zálivu Zuiderzee a jeho vysušení. Po konečném schválení plánu roku 1918 se začalo s přípravami 32 km dlouhé ochranné přílivové hráze, která spojuje provincie Severní Holandsko a Frisko. Samotná stavba trvala pouze neuvěřitelných pět let a roku 1935 bylo Zuidersee přehrazeno a část definitivně odříznuta od moře. Tak vzniklo sladkovodní jezero Ijsselmerk, které je postupně vysušováno.

Dobytek dostatečně udusá půdy svými kopyty

Poldery zkrátily pobřeží Nizozemska o 1000 km

Všechny poldery patří státu

A jak vzniká samotný polder?

Vše začne ohrazením vysušované plochy hrází. Z uzavřeného prostoru se odčerpá voda, až tam zůstane jen bláto. Do něj se vyseje rákosí, jehož kořeny zpevní povrch a navíc pomohou odpařování vody a tím i vysušování půdy.
Po dvou letech se rákosí vypálí a z nově vzniklé půdy se stanou pastviny.

Po čase, když dobytek dostatečně udusá půdy svými kopyty, se tu vyseje obilí a po dalších pěti letech vznikne 1,2 m silná vrstva pevné půdy.

Neustálý souboj s vodou

Pro zachování křehké rovnováhy mezi vodou a zemí tu neustále pracuje 20 000 čerpadel. Kdyby se na 24 hodin zastavila, osmina Nizozemska by se znovu ocitla pod vodou.

Hrozí to i mezinárodnímu letišti u Amsterdamu Schiphol, které leží na starším polderu, na jehož místě se odehrávala v 16. století námořní bitva proti Španělům. (Pod tímto nejníže položeným letištěm na světě jsou prý pohřbeny vraky plachetnic, které tu v holandsko-španělské bitvě bojovaly).

Všechny poldery v Nizozemsku patří státu, který je pronajímá soukromníkům. Poznají se jednoduše – jsou to rovná území, většinou pod úrovní silnice a okolní krajiny, občas i pod úrovní řek, prošpikovaná hustou sítí rovnoběžných kanálů. 

Nezbývá než souhlasit s Karlem Čapkem, který ve svých Obrázcích z Holandska napsal: „Ty slavné poldery jsou totiž neobyčejně přímočaré, když se Holanďan dal do toho, aby si sám stvořil zem, udělal ji pěkně po lidsku, tj. podle lineálu, jako když se řežou prkna. Křivolaké jsou dějiny člověka, ale přímočaré je dílo jeho.“