Olympijské hry: řecký dar světovému míru

Pojem Olympia je svázán především s olympijskými hrami. Toto místo v severozápadní části Peloponésu je opravdu rodištěm slavných (nejen) sportovních her, jejichž myšlenka žije dodnes. Vznik her byl logickým vyústěním základních lidských činností pro přežití – běh a hod kamenem přinášel lidem kořist a pro muže nebyly výjimkou ani zápasy.

Kdy přesně vznikly hry v Olympii se nedá určit, ale první písemné zmínky pochází z roku 776 př. n. l. Oficiálně ukončeny byly císařem Theodosiem I. roku 393 n. l., což znamená, že po dobu téměř 1 200 let byla Olympia každé 4 roky na pár dní centrem antického světa. Zpočátku měly hry pouze lokální význam, ale jejich pověst se šířila natolik, že se z nich stal v dobovém smyslu slova „celosvětový“ svátek.

Hry byly tedy pořádány každé 4 roky (stejně jako dnes) a termín nebyl určován jen tak náhodně! Konaly se vždy při druhém úplňku po letním slunovratu. Zpočátku trvaly pouze 1 den, pak 3 dny (den před úplňkem, v úplňku a po úplňku), s narůstajícím počtem disciplín a účastníků se doba trvání rozšířila na konečných 5 dní. Zajímavostí je, že i termíny současných letních OH jsou řízeny podle těchto starověkých pravidel! Konají se vždy týden před a týden po druhém úplňku po letním slunovratu.

Myšlenka „celosvětového“ míru

S konáním olympijských her se pojí také myšlenka míru. Ta podle mytologie vznikla v Delfách, kam se s prosbou k bohu Apollonovi obrátil élidský král Íftios. V té době prý byly řecké kmeny téměř vyhubeny morovou nákazou a delfská Pýthia nařídila, aby byly k usmíření nejvyššího z bohů Dia uspořádány sportovní hry. Pravidla o neutralitě Olympie a zákazu násilných činů trvala nejdříve měsíc, poté tři měsíce v období konání OH a byla vyryta už do zakládajícího dokumentu samotných her, kterým byl obrovský bronzový disk uložený v chrámu bohyně Héry. 

Účastníci her

Olympijských her se nemohl zúčastnit jen tak někdo. Této pocty byl hoden pouze svobodný občan některého z řeckých městských států, nesměl být zatížen žádným hrdelním zločinem a musel se na hry poctivě 10 měsíců připravovat. O vítězi se rozhodlo ihned po skončení disciplíny a na znamení vítězství mu byl do ruky vložen palmový list. Slavnostní ceremoniál, kdy byly vítězům nasazovány na hlavu věnečky z olivových ratolestí, probíhal vždy poslední den her a konal se za chrámem boha Dia, kde stála socha bohyně vítězství Niké, jež atlety symbolicky korunovala.

Vítězství v olympijských hrách bylo ceněno na stejné úrovni jako vojevůdcova výhra v důležité válce. Po návratu domů čekalo vítěze pompézní přivítání, měl právo na postavení své vlastní sochy, měl nadosmrti zaručeno čestné místo v divadle a byl osvobozen od některých daní.

Sportovní disciplíny

Až do 13. olympijských her se zde konal pouze jeden jediný závod, v běhu na délku stadionu, který měřil asi 192 metrů. Postupně se k němu přidal běh na dva stadiony, dlouhý běh a běh v plné zbroji. Až na 17. olympijských hrách se přidal skok do dálky, atleti skákali do rytmu píšťaly z místa, bez rozběhu a se závažími v rukou. Disk, který se používal při hodu diskem, připomínal svým tvarem ne dnešní kotouč, ale spíš žehličku, šišatý kámen s rukojetí. Časem byl k olympijským disciplínám připojen i hod oštěpem téměř ve stejné podobě, jak jej známe dnes.

Silovými sportovními odvětvími byly zápasy. Zápas jako takový bychom dnes mohli přirovnat k tomu řecko-římskému, při boxu si zápasníci omotávali pěsti provázky z hovězích kůží. Nejnebezpečnější bylo tzv. pankratio, při kterém bylo dovoleno úplně vše kromě kousání a píchání do protivníkových očí.

Mimo hlavní sportovní stadion byl časem vybudován i hipodrom pro závody s koňmi, ať už čistě jezdecké nebo s povozem.