Budovu opery ve španělském městě Valencia jsem znala dlouho jen zvenku – a už to je nezapomenutelný pohled. Ukrutně jsem ale toužila proniknout i do jejích útrob a vidět všechny ty vychytávky na vlastní oči. To se mi podařilo až v loňské „pocovidové“ sezóně, kdy jsem se trefila do prohlídky po sérii letních oprav, a navíc bez obvyklých davů turistů. Pojďte, provedu vás.
Čtyřikrát překročila rozpočet
Jedná se o sídlo operního souboru, baletu a filharmonie
Oficiální název této velkolepé budovy zní Palác umění královny Sofie (Palacio de las Artes Reina Sofía) a opravdu to není nic menšího než palác. Na první pohled vévodí celému komplexu Města umění a věd, největšího projektu renomovaného španělského architekta Santiaga Calatravy. Však si své renomé vybudoval hlavně tady. Projekt provázely stavební komplikace hned od začátku a vzbudil řadu kontroverzí.
Dle dobové zprávy v deníku El País překonala stavba původní rozpočet hned čtyřikrát a s celkovými náklady přes 332 milionů eur vešla do historie jako nejdražší budova opery na světě.
Jako sídlo operního souboru, baletu a filharmonie funguje Palác umění od roku 2005, nabízí však i nepřeberné množství dalších uměleckých a vzdělávacích aktivit, například každodenní dopolední programy pro školy. V neposlední řadě si můžete některý ze čtyř hlavních sálů nebo prostory vyhlášené restaurace pronajmout i soukromě; v době naší prohlídky se tu konalo vědecké sympózium.
Skvělá prohlídka interiéru
A co si pod tímto tvarem představíte vy?
Průvodkyně nás očekává v hlavním proskleném vestibulu s fantastickým výhledem na zbytek Města umění a věd: v centrálním bazénu se odráží bělostné fasády technického muzea, kina a planetária Hemisferic a soustavy terasovitých zahrad a promenád, pod nimiž jsou umně ukryty podzemní garáže.
Ve vestibulu si užijete výhledy na město
A hned nám dává hádanku: Co nám tvar opery připomíná? Obří škebli, vesmírnou loď, vejce, břicho velryby, helmu robota z Hvězdných válek – tenhle tip byl nejblíž: Calatrava dal budově tvar helmy spartského bojovníka. Ta má symbolizovat, stejně jako množství dalších detailů (vázy ve vestibulech, madla dveří ve tvaru řeckých hlavic), návaznost na antickou kulturu.
Terasa s palmami a panoramatickými výtahy
Jedním z prosklených panoramatických výtahů vyjíždíme do stínu palem, jež musely být speciálně vybrány tak, aby nedorůstaly příliš vysoko a vešly se na terasu, kde tráví posluchači příjemné chvíle před vpuštěním do koncertního sálu.
Dechberoucí akustický prostor
Vstup do Auditoria nám všem bere dech. Tady je to břicho velryby, ve kterém se ocitáme! Aerodynamická žebra z teplého dřeva doplňuje důmyslný systém dřevěných zástěn umožňujících akusticky regulovat prostor. Jednotlivé části pódia vyjíždějí a zajíždějí do podlahy podle momentální velikosti orchestru.
Sedadla ve všech sálech pocházejí z dílny Ferrari a jsou opatřena systémem dírek dále zdokonalujících akustiku sálu. Soustava oken a zrcadel ve stropě umožňuje co nejlépe využít přirozeného světla. Auditorium má kapacitu 1480 diváků, přesto působí tak útulně a komorně, že se nám z něj vůbec nechce.
14patrový kolos
Je čas posunout se do hlavního sálu umístěného – věřte tomu, nebo ne – pod sálem koncertním, a přesto dosahujícího výšky pěti pater a kapacity 1470 diváků. Celková výška budovy dosahuje 14 pater a je to tedy nejvyšší existující operní budova vůbec. Hloubka scény je prý (po opeře v Sydney) druhá na světě.
Zde zázraky nejmodernější techniky pokračují; nejedná se totiž o scénu jednu, ale dvě: můžou být vysouvány jedna přes druhou, a tak umožňují inscenovat dvě různá představení zároveň, aniž by se musely přestavovat kulisy. Také zde je pochopitelně kladen velký důraz na akustické vlastnosti sálu: je celý pokryt, podobně jako vnějšek budovy, tradiční kachlíkovou mozaikou zvanou trencadís a opatřen různými boulemi ve stěně, aby se zvuk nesl požadovaným směrem. Každé sedadlo je pro pohodlí diváka opatřeno digitálním displejem, což umožňuje sledovat operu s titulky v několika jazycích.
Vždy a všude pozdě?
Na odchodu ze sálu průvodkyně naši pozornost nasměruje ještě k jedné, na první pohled nezajímavé místnůstce: pár židlí, žádná okna, jedna malá obrazovka. No co byste řekli? Místní hned vědí, já taky už pomalu začínám tušít: není to nic jiného než pokojík pro pozdě příchozí. Španělé jsou notoricky známí tím, že chodí vždy a všude pozdě. S tím bylo nutno počítat i při projektu opery. Aby „posledňáci“ nerušili představení, shromažďují se tady na hanbě, sledují operu jen na obrazovce a teprve o přestávce je jim dovoleno se vmísit do sálu mezi „hujery“.
Vesmírná loď nás vyplivuje do parného dne jako omámené. Už se nemůžu dočkat, až si do Paláce umění zajdu na koncert a prověřím tu akustiku v praxi. A i když dnes dělal průvodkyni někdo jiný, úplně mi z toho zážitku vyschlo. Asi bledou závistí. Nastal čas osvěžit se lahodným místním nápojem horchata.
