Stát pod roztančenou noční oblohou je zážitek, kterému se jen tak něco nevyrovná. Naši předkové polární záři přisuzovali magickou moc a její vznik si vysvětlovali často úsměvnými teoriemi. Dnes už díky vědě víme o poznání víc, i nadále nás ale tento magický jev uvádí do němého úžasu. Pro mnohé je pozorování aurory borealis (nebo australis) velkým cestovatelským snem – jak si ho tedy můžeme splnit?
Jak vzniká polární záře
Za vznikem polární záře stojí sluneční vítr
Za vznikem polární záře stojí sluneční vítr, který proniká do horních vrstev zemské atmosféry – nejběžněji ve výšce od 90 do 300 km, výjimečně i do 1000 km nad zemí. Sluneční vítr je proud kladně (protony) a záporně (elektrony) elektricky nabitých částic, které vycházejí z plynné svrchní vrstvy sluneční atmosféry, tzv. koróny. Ve chvíli, kdy se tyto částice střetnou s neutrálními atomy v magnetickém poli Země, dochází k jejich „rozsvícení“.
Magnetické pole nás před slunečními částicemi chrání a odráží je směrem k oběma pólům, kde je pole nejsilnější. Na severní polokouli tak vzniká severní polární záře (aurora borealis), na jihu jižní polární záře (aurora australis). Tajemná záře se vyskytuje také na dalších planetách, které mají svou vlastní atmosféru a magnetické pole.
Hra barev
Nejčastěji pozorujeme červenou
Barva polární záře se odvíjí od toho, v jaké nadmořské výšce a s jakými chemickými prvky částice ze Slunce interagují. Každý atom a každá molekula vyzařují a absorbují unikátní soubor barev. Je to podobné jako lidské otisky prstů – každý z nás je má naprosto jedinečné. Záře je proto pokaždé jinak barevná, výrazná, tvarovaná i pohyblivá.
Nejčastěji pozorujeme červenou (popřípadě fialovou) barvu, která vzniká reakcí s dusíkem ve výškách nad 200 km, a zelenou, za kterou je zodpovědný kyslík a vzniká ve výšce od 100 do 200 km. Vzácněji se setkáváme také s modrou, žlutou, nebo dokonce bílou září.
Vědci si v posledních letech všimli také „podivné“ polární záře, kterou pojmenovali „Steve“. Steve se vyskytuje ve výšce několik tisíc km nad zemí, tedy hlouběji ve vesmíru. Na rozdíl od běžné záře má jasně ohraničenou linii, purpurovou barvu se zelenou pohyblivou strukturou uvnitř, trvá maximálně několik desítek minut a je pozorovatelný v mnohem jižnějších zeměpisných šířkách.
Čtení: Zájezdy do Grónska – srovnání a doporučeníČtení: Zájezdy na Island – srovnání a doporučeníSluneční cyklus jde do svého maxima
Slunce prochází zhruba 11letým cyklem aktivity
Sluneční vítr k naší planetě (a nejen k ní) putuje nepřetržitě. Jeho rychlost, hustota a teplota se ale výrazně mění podle aktuální sluneční aktivity. A čím vyšší tyto parametry jsou, tím se také zvyšuje šance na pozorování polární záře. V případě silnější sluneční erupce může sluneční vítr dosahovat rychlosti i přes 600 km za sekundu. To je pro člověka jen těžko představitelná rychlost, že? Stále je to ale jen zlomek rychlosti světla.
Slunce (naše nejbližší hvězda) prochází zhruba 11letým cyklem aktivity, během kterého se proměňuje četnost a intenzita různých dynamických jevů – slunečních skvrn, erupcí, protuberancí apod. Svého maxima by měl cyklus dosáhnout kolem roku 2025, a tak právě teď nastává ta nejlepší doba pro úspěšný lov.
V posledních letech je proto polární záře ojediněle pozorovatelná i v našich končinách. Většinou ale pouze skrze správně nastavený fotoaparát a zpravidla jen v červených a fialových odstínech, které vznikají ve vyšších vrstvách atmosféry. A samozřejmě musíte koukat nad severní obzor.
Nejlepší pozorovací místa
Polární záře se vyskytují hlavně za severním a jižním polárním kruhem. Abyste svou šanci na pozorování zvýšili na maximum, je také potřeba vybírat místa s nízkou oblačností a nízkým světelným znečištěním.
Nejoblíbenější pozorovací místa jsou proto v Laponsku (na severu Skandinávie), na Islandu a Faerských ostrovech, v Grónsku, na severu Ameriky a na Sibiři. Na jižní polokouli pak na Antarktidě a s trochou štěstí také na Novém Zélandu, v Austrálii či Patagonii.
Kdy se vydat na lov
Základním předpokladem je tmavá obloha
Polární záře vznikají v podstatě nepřetržitě. To ale neznamená, že jsou pro nás vždy viditelné. Musíte být zkrátka ve správnou chvíli na správném místě.
Základním předpokladem je tmavá obloha. Proto je k pozorování na severní polokouli nejvhodnější období od září do dubna, kdy jsou noci nejdelší. Většinou také platí, že na podzim a brzy zjara panuje menší oblačnost než přes zimu. Rozhodující je také fáze Měsíce, protože přes jasný svit úplňku toho mnoho neuvidíte. Také byste měli vyrazit co nejdále od velkých, hustě osvětlených měst.
Záře se na obloze nejčastěji objevují mezi devátou hodinou večerní a třetí hodinou ranní. Může to být ale v podstatě kdykoliv od setmění do rozbřesku a může trvat celé hodiny, ale také třeba jen pár minut. Obrňte se trpělivostí.
Užiteční pomocníci
Nezapomeňte na opravdu teplé oblečení
Zní to trochu jako nereálná mise? Naštěstí dnes můžeme využít řadu vychytávek, které nám s lovem pomohou. Užitečné jsou nejrůznější weby a mobilní aplikace, které najdete pod hesly „aurora forecast“ nebo „space weather“. Když budou šance na večerní pozorování vysoké, většina aplikací vás na to po nasdílení vaší aktuální polohy sama upozorní.
Vedle předpovědi počasí (čím vyšší oblačnost a srážky, tím se šance snižují) je důležité sledovat tzv. Kp-index, který vyjadřuje intenzitu sluneční aktivity. Aby byla záře viditelná až z našich luhů a hájů, musí hodnoty dosahovat úrovně 7 až 8, zatímco za polárním kruhem postačí hodnoty okolo úrovně 3.
Také si dopředu vyzkoušejte noční focení se svým fotoaparátem. Může se stát, že se nad vámi záře objeví opravdu jen na pár minut, které beztak nebudete chtít promrhat složitým nastavováním aparátu. A dobrá rada na závěr – teple se oblečte.
Jak polární záři vnímali naši předkové
Termín jako první použil astronom Galileo Galilei
Termín „aurora borealis“ jako první použil italský astronom Galileo Galilei na začátku 17. století. Název odkazuje na římskou bohyni úsvitu Auroru a řeckého boha severních větrů Boreáse. Australis pro změnu znamená „jižní“. Polární záře se ale na nebi objevovala už daleko dříve – zatím nejstarším nalezeným záznamem jsou 30 tisíc let staré jeskynní malby ve Francii. A první písemná zmínka pochází z Číny, z doby okolo roku 2600 před naším letopočtem.
Dnes už toho díky vědě víme o polární záři poměrně dost. Naši předkové si však její vznik spojovali s řadou zajímavých mýtů a legend. Některým měla nosit štěstí, zatímco pro jiné byla předzvěstí zkázy. Všechny severské národy jí ale přisuzovaly obrovskou moc a význam.
Tak například Vikingové věřili, že jde o světlo, které se odráží od brnění valkýr – mytických dívek, které na Ódinův příkaz procházely bitevní pole a vybíraly duše nejstatečnějších vojáků, kteří si zasloužili odejít do Valhally. Vikingové si auroru obecně spojovali s hrdinstvím a odvahou.
To laponští Sámové v ní viděli nebezpečí. Věřili totiž, že jde o duše zesnulých lidí, a pokud by jakkoliv upoutali jejich pozornost, mohlo by se stát, že si je světla vezmou k sobě na oblohu, nebo jim dokonce setnou hlavu. Finové si polární záři spojovali s polární liškou, která měla po obloze běhat tak rychle, až svým ocáskem vykřesala jiskru a rozzářila celé nebe.
Na Islandu zase věřili, že polární záře dokáže zmírnit porodní bolesti. Těhotná žena se na ni ale nesměla přímo podívat, jinak by se jí mohlo narodit postižené dítě. V Severní Americe si světla spojovali s duchy zvířat, která usmrtili. Viděli v nich hlavy mrožů, běluh a dalších stvoření.
Když už se polární záře objeví jižněji než obvykle, mívá červenou barvu. Lidé ve střední a jižní Evropě proto věřili, že jde o předzvěst války nebo jiného neštěstí. A občas se to skutečně vyplnilo – třeba když se pár týdnů před začátkem Velké francouzské revoluce na anglickém nebi rozzářila krvavě rudá záře.
