Středa 28. září 1994 patří k nejčernějším dnům námořní historie. V tento den se totiž potopil trajekt Estonia, který s 989 lidmi na palubě mířil z Tallinu do Stockholmu. Moře bylo toho večera rozbouřené a vlny dosahovaly až 6 metrů. To ale podle baltských námořníků není v této roční době nic neobvyklého.
Když se zhruba v polovině trasy z podpalubí ozvala velká rána, loď se začala potápět, převrátila se na bok a během hodiny zmizela pod hladinou. První pomoc na místo dorazila do několika desítek minut, z ledového moře se ale podařilo zachránit pouhých 137 osob. Tragédie tak patří k nejhorším v historii.
Trajekt MS Estonia
MS Estonia byl osobní trajekt typu RoRo. To znamená, že kromě pasažérů ubytovaných v kajutách převážel také osobní a nákladní automobily, které samy na loď najížděly (roll-on) a vyjížděly (roll-off). K nalodění do vozového prostoru se v tomto případě využívala příď lodi, kterou kryla odklopná vrata (tzv. hledí, anglicky visor).
Trajekt pocházel z dílny renomované německé firmy Meyer Werft a byl vyroben v roce 1980. Nejprve pod společnostmi Viking Line a Eff John jezdil na trasách mezi Finskem a Švédskem, od roku 1993 pak pod estonsko-švédskou firmou EstLine na trase Tallin–Stockholm.
Estonia měřila na délku 155,4 m, na šířku 24,2 m a její maximální ponor činil 5,5 m. Za ideálních podmínek plula rychlostí až 21 uzlů (zhruba 39 km/h) a dokázala pojmout 2 000 cestujících a 460 aut.
Protože šlo o největší estonskou loď v období znovunabyté nezávislosti země po rozpadu SSSR v roce 1991, vysloužila si své jméno „Estonia“.
Počátek cesty
Trajekt měl namířeno do Stockholmu
V úterý 27. září v 19:15 trajekt vyplul z tallinského přístavu. Do Stockholmu měl dorazit okolo 9:00 následujícího dne. Podmínky na moři nebyly zrovna ideální, vítr dosahoval rychlosti od 15 do 20 m/s, což odpovídá stupni 7 až 8 na Beaufortově stupnici. Vlny dosahovaly výšky 4 až 6 m. Podle kapitánů dalších lodí ale nešlo o nic neobvyklého, kvůli čemu by bylo nutné provoz rušit.
Na palubě MS Estonia bylo celkem 989 lidí: 803 cestujících (většinou Švédové a Estonci, ale také lidé z dalších 15 zemí) a 186 členů posádky (především Estonci). Loď byla plně naložená, a protože byl náklad špatně rozložen, už od vyplutí se lehce nakláněla doprava. Zpočátku cesty to však neznamenalo žádný problém.
Čtení: Zájezdy do Pobaltí – srovnání a doporučeníTrajekt v nesnázích
Trajekt zmizel pod hladinou asi 40 km od finského ostrova Utö
První potíže se objevily okolo 0:50, kdy se z podpalubí ozvala velká rána. Bezpečnostní systémy nic neodhalily, a tak se předpokládalo, že jde pouze o nárazy sílícího vlnobití. Postupně se však začaly ozývat další rány a někdy mezi 1:00 a 1:15 se zcela odlomila čelní odklopná vrata (hledí).
Padesátitunová masa při tom poškodila vodotěsné dveře za sebou, takže se do vozového prostoru začala ve velkém valit voda. Fatální defekt patrně nebyl z můstku ani bezpečnostních systémů vidět a posádka na problém bohužel zareagovala pozdě.
Trajekt se začal potápět a naklánět na pravý bok. Tím uvěznil většinu cestujících v kajutách v podpalubí. Během zhruba půl hodiny se převrátil úplně a zmizel pod hladinou. Radary ho naposledy zachytily okolo 1:50. Bylo to zhruba v polovině cesty, asi 40 km od finského ostrova Utö.
Na palubu se stihlo dostat jen okolo 300 pasažérů, kteří se z lodi snažili evakuovat všemi možnými způsoby.
Záchranná mise
Teplota Baltu se v té době pohybovala jen okolo 10 °C
První volání o pomoc bylo zaznamenáno asi v 1:22, kdy se Estonia spojila s nedalekými trajekty Silja Europa a Mariella. I přes výpadky elektřiny se nakonec podařilo nahlásit správné souřadnice.
Ve 2:12 na místo jako první dorazila Mariella. Ve 3:05 se pak objevily první vrtulníky a připluly další čtyři trajekty. Celkem bylo zachráněno 137 lidí, kterým se při útěku z potápějící se Estonie podařilo využít záchranné čluny. Ostatní utonuli nebo zemřeli na podchlazení, protože teplota Baltu se v té době pohybovala jen okolo 10 °C. Nejvíce lidí (104) zachránily helikoptéry.
Pohřebiště na dně Baltského moře
Vzpomínka na tragickou událost
Vrak Estonie leží v hloubce zhruba 80 metrů pod hladinou. V jeho útrobách je pohřbeno odhadem 650 lidí. Mezinárodní vyšetřovací komise za oficiální příčinu tragédie označila utržení čelních vrat, která se později našla zhruba 1,5 km od trajektu. Nebyla vznesena žádná konkrétní obvinění.
S tímto vysvětlením se ale veřejnost nespokojila. Řada otázek zůstala nezodpovězena – proč se závada neprojevila už dříve a kdo byl za špatný stav vybavení zodpovědný? Mohla posádka zareagovat jinak?
Lidé, především pozůstalí, žádali vyzdvižení vraku a opětovné prošetření situace. Přirozeně si také přáli pochovat své blízké v jejich rodné zemi. To však švédská vláda z etických i finančních důvodů striktně odmítla. Dokonce chtěla celý vrak zalít betonem, aby se k němu – údajně s respektem k utonulým – už nikdy nemohl nikdo potopit. Tento nápad se ale prosadit nepodařilo.
Švédové to proto vyřešili tak, že spolu s Estonskem a Finskem podepsali smlouvu, podle které je místo jakožto podmořský hrob oficiálně nedotknutelné a nikdo se k němu nesmí přiblížit. Jelikož však vrak leží v mezinárodních vodách, zákaz teoreticky platí pouze pro občany signatářských zemí, a tak se na místo (i pod hrozbou trestu) několikrát vydali potápěči z nezúčastněných zemí, včetně Česka.
Konspirační teorie, nebo oprávněná podezření?
A jejich objevy byly v mnoha případech znepokojivé. Ve vraku se totiž našly různě velké otvory, které podle nezávislých laboratorních vyšetření způsobila vnitřní exploze. Podle jejich tvrzení tedy na palubě muselo něco vybuchnout, a proto šla loď tak rychle ke dnu.
Švédská strana později přiznala, že na trajektu v minulosti nelegálně převážela vojenský materiál. V tomto konkrétním případě ale jakoukoliv souvislost odmítla. A jelikož dalšímu vyšetřování nadále brání, skutečnou příčinu se nejspíše nedozvíme ani po téměř 30 letech.
Památník obětem
Památník věnovaný obětem trajektu Estonia stojí v centru Tallinu, v parku u věže Tlustá Markéta. V půli přerušený ocelový oblouk symbolizuje náhlý a rychlý konec života 852 cestujících. Na podstavci jsou vypsána jména všech, kteří neštěstí nepřežili. Další pietní místo je poblíž muzea Vasa ve Stockholmu.
