Několikasettisícový dav se tlačí na hlavní náměstí největšího balijského města Badung, dnes Denpasar. Dav, i přes naléhání místního tlumočníka, napadá vojáky koloniální holandské armády. Bojují muži, ale i ženy… Většina z nich drží v ruce svůj osobní kris (dýku). Holanďané střílí do davu. Schyluje se k tomu, co místní nazývají puputan.
Obyvatelé vědí, že boj je marný a cíleně přišli zemřít. Proto obrací ostří dýky proti vlastnímu tělu a umírají po stovkách.
Heslo dne zní: „raději smrt než dát zemi cizincům“. Místní dokonce hází peníze po Holanďanech s tím, že „to je jejich žold za smrt Balijců“.
Prameny uvádějí, že na sklonku konfliktu zůstalo 500 mrtvých, některé jiné zdroje však uvádějí až desetinásobek...
Rituální vražda jako způsob důstojného protestu proti holandskému kolonialismu
Puputan byl protest proti kolonialismu
Přenesme se v čase a podívejme se na historické souvislosti, které zapříčinily tuto hrůznou scénu. Píše se rok 1906. V té době už znají obyvatelé Bali Evropany přes tři sta let.
Nejdříve poznají Portugalce, kteří tudy putují dále na Dálný východ a pak poznávají Holanďany, kteří nejen že hledají své nové kolonie, ale dostávají se často i do šarvátek s Portugalci. Ti hájí svá obchodní místa. Od poloviny 17. století přichází Holanďané a v Kutě zakládají místo, odkud čile obchodují s otroky.
V 19. století, které bylo pro Evropu nesmírně bouřlivým obdobím, dochází k rozdělení území dnešní Indonésie. Bali začne trvale spadat pod holandskou nadvládu.
V té době už ale celá Asie nemá Evropany příliš v lásce pro jejich obchodní i vojenské výpady napříč kontinentem.
Dochází tak k mnoha slovním i vojenským roztržkám. Balijci otevřeně hovoří o tom, že se nebojí ozbrojeného konfliktu, a tak od poloviny 19. století Holanďané vysílají několik vojenských flotil na ostrov, aby posílili své pozice. Dochází k několika střetům, které vrcholí několika puputany, rituálními vraždami velkých skupin lidí. Ti raději volí smrt než podřízení se holandské nadvládě.
Sebevraždy jako balijský kolorit koloniální doby, který odsoudila celá Evropa
Slovo puputan se neužívá jen pro označení této události z roku 1906. Je to výraz, který definuje sérii hromadných rituálních vražd, ke kterým docházelo na Bali od roku 1906 do roku 1908 právě na znamení nepodvolení se holandské invazi.
K poslední rituální hromadné vraždě došlo ve městě Klungkung, kde se několik členů rádžovy rodiny a dalších dvě stě lidí hromadně zasebevraždilo po vstupu holandských vojsk do místního paláce.
Zajímavá je i reakce Holanďanů na tyto hromadné sebevraždy. Dokumenty uvádějí, že se vojáci domnívali, že jde o jakýsi druh „tropického šílenství místních obyvatel“.
Zvěsti o těchto hromadných sebevraždách se dostaly i do evropských novin. Dobové zprávy poukazují na velké pobouření a odsouzení tohoto holandského vyvražďování ostrovanů ze strany Evropanů.
Dýka kris, světové dědictví UNESCO
K provedení sebevraždy byla vždy použita dýka kris. Dýka, která původně pochází z ostrova Jáva a časem se rozšířila po celé jihovýchodní Asii.
Jedná se většinou o asymetricky zvlněnou dýku, která se používá nejen jako zbraň, ale i jako symbol postavení nebo moci. Vždy je bohatě zdobena. Dnes je dokonce zařazena na seznam dědictví UNESCO.
Kde si připomenout puputan při cestě po Bali?
Památník na hromadnou sebevraždu
Pro Balijce byl puputan jediným čestným východiskem, pakliže nechtěli žít v područí Holanďanů. Dnes si tento statečný odchod ze světa živých místní lidé připomínají na mnoha místech ostrova.
Tím nejznámějším místem je náměstí Puputan v centru hlavního města Denpasar. Najdete tu obrovské sousoší, které událost z roku 1906 připomíná.
Na tomto náměstí najdete i vstup do Balijského muzea. V krásných prostorách muzea, situovaného do budov typické balijské architektury, je možné obdivovat i několik exponátů rituálních dýk kris. Pro silné povahy je tu ke zhlédnutí i několik černobílých fotografií z puputanu roku 1906.
Místo posledního puputanu lze spatřit v areálu paláce ve městě Klungkung. I zde je památník, který připomíná vstup nepřátelských vojsk do města a následnou hromadnou sebevraždu.
Po celém ostrově je pak na několika náměstích připomínána pomníky tato hromadná smrt lidí, kterým svoboda byla cennější než vlastní život.
