Když se řekne New York, většině z nás se ihned vybaví ona Francouzka, která uhranula Ameriku. Socha Svobody je nejen symbolem města New York, ale také jedním z nejznámějších symbolů světa vůbec. Ve druhé polovině 19. století se stala příslibem svobody a naděje na šťastnější budoucnost pro devět miliónů imigrantů připlouvajících do Nového světa za lepším životem. Už méně se ale ví, že nebýt jednoho bujarého večírku a šťouravého žurnalisty Pulitzera, možná by dnes nestála v New Yorku, ale v Bostonu a kdo ví, jestli vůbec kde.
Pojďme ovšem na úplný začátek. Významný právník a představitel francouzské opozice markýz Laboulaye na druhé straně Atlantiku v roce 1865 pořádal večeři. Pilo se, jedlo a také diskutovalo. Markýz všem přítomným zdůrazňoval silná pouta mezi francouzským a americkým lidem.
Byli to přece Francouzi, kteří pomohli Američanům k nezávislosti a po jejich boku bojovali proti britské nadvládě. Laboulaye proto navrhoval věnovat Spojeným státům u příležitosti stého výročí vyhlášení americké nezávislosti velkolepý památník jako oslavu spojenectví obou států a především jako vyjádření lásky ke svobodě.
Současně také doufal, že takový dar by snad mohl inspirovat francouzský lid, protože zatímco v USA byly činěny čím dál větší kroky k vytvoření úspěšné svobodné a demokratické společnosti, ve Francii vládl porevoluční teror a represivní vláda císaře Napoleona III.
Ve správný čas na správném místě
Na večírku markýze Laboulaye byl tehdy hostem i mladý alsaský sochař Frédéric Auguste Bartholdi, kterého markýzova myšlenka velmi zaujala. Byl totiž od počátku své sochařské kariéry doslova posedlý velkými sochami a snil o tom, že postaví sochu, která by se rovnala Kolosu Rhódskému, jednomu ze sedmi divů starověkého světa.
Neskromná vize se mu dokonce málem podařila uskutečnit už dříve, kdy měl vystavět sochu „Egypt přináší světlo do Asie“ fungující jako maják u vjezdu do nově vybudovaného Suezského průplavu.
Nic nejde hladce
Bedloe´s Island - nyní Liberty Island
Jak už to ale bývá, plán to byl sice velkolepý, ovšem peníze na výstavbu scházely. Proto také sochař viděl v markýzově myšlence naději na uskutečnění svého dosud nesplněného snu. Od večeře u markýze uplynulo šest let a Bartholdi se vydal do USA. Jakmile vplul do New Yorku, všiml si malého ostrůvku s pevností, tehdy ještě nazývaného Bedloe´s Island. Do svých poznámek si pak zapsal, že právě tento ostrůvek je ideálním místem pro jeho dílo. Nakonec v USA strávil několik let. Oženil se a usilovně pracoval na uskutečnění svého snu. Předváděl své náčrty a modely významným osobnostem tehdejší doby, až se roku 1874 konečně naplno pouští do práce.
Čtení: Zájezdy do USA – srovnání a doporučeníFrancouzska je převlečená Egypťanka
Předlohou měla být neznámá Egypťanka
Říká se, že modelem pro tvář sochy byla Bartholdiho matka Charlotte. Dnes se však odborníci domnívají, že spíše použil svůj dřívější návrh pro onu sochu u Suezského průplavu, pro níž mu byla předlohou neznámá Egypťanka.
Bartholdi vytvořil několik sádrových modelů různých velikostí, jeden z nich pak nechal rozřezat na díly a každý z těchto dílů byl poté dále zvětšován. Vznikaly tak předlohy pro výrobu forem ze dřeva. Sochař totiž obrovskou sochu nemohl postavit tradičně „vcelku“.
Takový počin by se mu při plánované velikosti díla zřejmě vůbec nepodařilo uskutečnit, a i kdyby ano, rozhodně by se socha v této podobě nemohla převážet přes oceán. Socha tedy byla zhotovena po částech a ty pak byly zavěšovány na podpůrnou ocelovou síť, kterou podpírala vnitřní konstrukce budoucí sochy. Autorem vnitřní konstrukce přitom nebyl nikdo jiný než stavitel Eiffelovy věže, sám velký Gustav Eiffel.
Každé dva roky kousek Svobody
Jako první byla zaslána ruka s pochodní
Newyorčané zpočátku sochou nejsou příliš nadšeni. Francouzi jim proto pohrozí, že památník věnují městu Boston, a mínění se obrací. Návrh je ale stále přijímán spíše vlažně. Bartholdi se vrací do Francie a s markýzem Laboulayem vytváří Franko-americkou unii, která si klade za úkol jediné, získat potřebné finanční prostředky na výstavbu sochy. Náklady na stavbu nevídaných rozměrů jsou nemalé, je tedy rozhodnuto, že Francouzi sice dodají sochu, ale Američané se mají postarat o podstavec.
Další problémy na sebe nenechávají dlouho čekat. Francouzům chybějí peníze a navíc zjišťují, že sochu nestihnou vyhotovit tak rychle, jak zamýšleli. Podle původního plánu totiž měli darovat sochu Američanům roku 1876 ke stému výročí vyhlášení americké nezávislosti. Francouzi proto do New Yorku posílají jako závdavek alespoň ruku s pochodní, která se stává atrakcí na Světové výstavě ve Filadelfii. O dva roky později je k vidění hlava sochy na Světové výstavě v Paříži.
Zelené dámě pořád něco chybí
Jako poslední chyběl podstavec, na který byla vyhlášena veřejná sbírka
Šest let nato je dílo konečně hotovo a smontováno. 4. července se v Paříži koná slavnostní ceremonie, při které je socha předána americkému lidu, a to za účasti prezidentů obou států. Jen markýz Laboulaye se bohužel této slavnosti nedočkal, zemřel rok před dokončením díla, které vzniklo díky jeho odvážné myšlence.
Po řádné oslavě je socha opět rozebrána na 300 dílů, uložena do beden a poslána za oceán. V New Yorku však chybí důležitá věc: podstavec, na kterém by měla socha stát. Peníze totiž opět chybí a Američané je tedy začínají shánět na nejrůznějších benefičních akcích, ovšem bez valných úspěchů.
Šťouravý žurnalista v akci
Byl to Joseph Pulitzer, velká postava americké žurnalistiky, židovský novinář maďarského původu a zakladatel slavné Pulitzerovy ceny, kdo nakonec zažehnal mezinárodní ostudu. Spustil totiž ve svých novinách Svět ohromnou kampaň: „Nečekejme na dary od milionářů. Socha není dar francouzských milionářů těm americkým. Je to dar francouzského lidu všem lidem Ameriky.“ A zafungovalo to.
Američané vybrali svoje kasičky a Pulitzer na stránkách novin zveřejnil jméno každého, kdo přispěl, byť jen minimální částkou. Enormně tím zvýšil náklad svých novin a hlavně zájem o symbol Ameriky. Dva měsíce po odstartování kampaně oznamoval Svět na titulní stránce, že byla shromážděna potřebná suma 100 tisíc dolarů a stavba může začít.
Konečně je to tady
Je 28. října 1886 a počasí v New Yorku ten den oslavám příliš nepřeje. To však nebrání v tom, aby byla socha na Liberty Island konečně odhalena. O deset let později než bylo původně plánováno a dvacet jedna let poté, co markýze Laboulaye napadla světová myšlenka.
Frédérick Bartholdi trhne za provaz, látka v barvě francouzské trikolóry se sesouvá a milion přihlížejících diváků vidí poprvé newyorskou dámu. Není věnována žádnému generálovi ani vítězi v bitvě, jak to tehdy bývalo zvykem. Je věnována svobodě a demokracii a představuje Libertas, antickou bohyni Svobody, čímž se navždy stane výjimečnou.
Paříž má své sochy Svobody
Existuje bezpočet replik sochy Svobody. Nejznámější je však její francouzská verze na Ostrově labutí kousek od Eiffelovy věže. Jedná se o dar, který Paříži věnovali francouzští občané žijící v USA u příležitosti stého výročí francouzské revoluce v roce 1889.
To však není jediná kopie sochy Svobody v Paříži. Další zmenšenina se nachází v Lucemburských zahradách a v pařížském Muzeu umění a řemesel pak najdete vystavený Bartholdiho model. Na náměstí Alma, nad tunelem, ve kterém tragicky zahynula princezna Diana, se také nachází replika pochodně, která byla darem Spojených států.
