Unter den Linden (Pod Lipami): živoucí páteř hlavního města Německa

Délky půl druhého kilometru dosahuje nejhonosnější bulvár v Berlíně. Pyšní se nádhernými budovami a firmy tu touží mít „dobrou“ adresu. Není divu, že toto centrum kulturního a politického dění bývá nazýváno „výkladní skříní Berlína“. Jedna z nejznámějších berlínských ulic spojuje Schlossplatz s Braniborskou bránou.

Na původní královské jezdecké stezce, vedoucí z městského paláce do lovecké obory u dnešní ZOO, naplánoval Friedrich Veliký ulici osázenou asi tisícem lip a stejným počtem ořešáků, již považoval za centrum hlavního města království. Ořešáky brzy uhynuly, ovšem lípy daly ulici jméno. Název Pod Lipami zůstal i po roce 1658, kdy byly všechny stromy vykáceny.

Znovu je tu nechal zasadit na počátku 19. století architekt Karl Friedrich Schinkel, který celý bulvár přebudoval a vytvořil hlavní tepnu města, kde se scházela elita a intelektuálové tehdejší společnosti a kde získat byt bylo velmi prestižní záležitostí.

Stromy však byly vykáceny znovu. Tentokrát na příkaz Adolfa Hitlera, který usoudil, že lípy brání ve výhledu na vojenské přehlídky. Během druhé světové války zbyly z ulice Unter den Linden jen trosky. Nejvýznamnější budovy však byly zrekonstruovány, takže návštěvníci Berlína se mohou kochat nádherou a honosností klasicismu a baroka.

A co mohou turisté při procházce Unter den Linden vidět?

1. Humboldtova univerzita

Nejstarší univerzita v Berlíně nese jméno po svém zakladateli Wilhelmovi Humboldtovi. Tento právník, žijící v letech 1767 až 1835, dal v roce 1810 popud k založení nové školy, která získala budovu z roku 1753, jež patřila pruskému princi Jindřichovi, bratru Friedricha Velikého. Sám tu vedl obor srovnávací jazykovědy a jeho bratr Alexander působil na univerzitě jako profesor klimatologie a rostlinné geografie, tedy oboru, který sám založil.

Jejich mramorové sochy od Paula Otta z roku 1883 si mohou návštěvníci prohlédnout u vchodu do budovy. Dnes se může tato třetí největší univerzita v Německu, na níž je zapsáno 39 000 studentů, pyšnit věhlasnými jmény svých vyučujících i studentů, jako byly Robert Koch, Max Planck, Albert Einstein, Heinrich Heine, Karel Marx či bratři Grimmové.

2. Zeughaus – Nová zbrojnice

Největší berlínská barokní budova a zároveň nejstarší stavba na Unter den Linden spatřila světlo světa roku 1706 jako zbrojnice pruské armády. Stalo se tak na popud Friedricha Wilhelma Braniborského, který ve svém politickém testamentu v roce 1667 napsal, že „ein schönes Zeughaus allda angelegt werden muss.“ Vybráno bylo místo nedaleko opevnění Berlína; jediné, co chybělo, byly peníze. Proto základní kámen zbrojnice položil až 28. května 1695 Friedrich II.

Od padesátých let tu má sídlo Muzeum německých dějin, jež se pyšní originálními exponáty, jako je plstěný klobouk Napoleona I., středověké brnění pro koně i jezdce či známý glóbus z nacistické cizinecké kanceláře. Za zhlédnutí zde stojí i dvaadvacet soch umírajících válečníků od Andrea Schlütera na okázalém vnitřním nádvoří či v průčelí domu umístěné sousoší s bohyní moudrosti Minervou.

Svůj jedinečný rukopis zanechal na budově bývalé zbrojnice i kanadský architekt čínského původu Ieoh Ming Pei, autor mimo jiné i skleněné pyramidy na nádvoří Louvre, jehož moderní křídlo Nové zbrojnice ze skla a oceli z roku 2005 hostí přechodné výstavy.

3. Neue Wache – Nová strážnice

Budova Nové strážnice na Unter den Linden vznikla roku 1818 v podobě římského chrámu. Autorem této „harmonie klasicismu“ je Karl Friedrich Schinkel. Strážnice pro pruskou armádu byla jeho první důležitou klasicistní budovou. Právě Schinkelovi vděčí Berlín za velikost své postnapoleonské éry.

Přes stůl tohoto státního architekta a profesora Berlínské královské akademie prošly všechny velké stavby Pruska. On sám dal podobu nejobdivovanějším stavbám německého i evropského klasicismu, jako je Staré muzeum, berlínské divadlo, Nová zbrojnice či právě Nová strážnice, množství prostestantských kostelů, pomníků i zámků. Roku 1931 se z Nové strážnice stal Památník padlých a o třicet let později byl přeměněn na Památník obětí fašismu a militarismu.

4. Kronprinzenpalais – Palác korunního prince

Palác korunního prince vládnoucího pruského rodu Hohenzollernů vznikl přestavbou ze staršího městského domu roku 1732 pro potřeby korunního prince Friedricha, budoucího krále Friedricha Velikého. Královské rodině sloužil až do zrušení monarchie na konci první světové války.

Poté se z něj stala Národní galerie, která se pyšnila díly Oskara Kokoshky, Otto Dixe či Paula Klee. Tito moderní a nekonvenční umělci však byli trnem v oku nacistům, kteří galerii roku 1937 zavřeli. Budova pak byla zničena při bombardování během druhé světové války.

Když byla roku 1968 tato pozdně klasicistní stavba zrekonstruována, využívala ji NDR jako penzion pro oficiální návštěvy a od sjednocení Německa se tu konají výstavy a kulturní akce.

5. Bebelplatz

S ulicí Unter den Linden těsně sousedí náměstí Bebelplatz, pojmenované po spoluzakladateli sociálně demokratické strany SPD Augustu Bebelovi. Dříve tzv. Operní náměstí bylo naplánováno Friedrichem Velikým jako centrum Fora Fridericiana, jež mělo odrážet velkolepost antického Říma. V jeho centru dodnes stojí i socha tohoto císaře, od výtvarníka Christiana Daniela Raucha, jež je považována za jednu z jeho nejlepších prací.

6. Pálení knih

Náměstí se neblaze proslavilo 10. května 1933, kdy tu nacisté spálili 25 000 knih autorů, kteří byli považováni za nepřátele Třetí říše. Mezi nimi byla i díla Bertolda Brechta, Karla Marxe či Thomase Manna.
Tuto událost připomíná památník Micha Ullmanna s názvem Prázdná knihovna.

Skrze průsvitný plexisklový panel v dlažbě je vidět místnost s prázdnými policemi. Na děsivý počin nacistů odkazuje i pamětní deska s prorockým výrokem Heindricha Heina z roku 1820: „Kde se pálí knihy, budou se nakonec upalovat i lidé.“

7. Kostel pro Slezany

Na Bebelplatz má své sídlo i berlínský biskup. Nachází se v katedrále svaté Hedviky, patronky Slezska. Tato katedrála byla až do roku 1854 jediným katolickým kostelem v Berlíně. Postavená byla ve tvaru římského Pantheonu pro slezské katolíky poté, co se roku 1742 stalo Slezsko součástí pruského, povětšině protestantského, království.

Během druhé světové války se zde nacházelo centrum katolické rezistence, vedené Bernardem Lichtenbergem. Tento antifašistický bojovník zemřel po cestě do Dachau roku 1943 a pohřben je v kryptě kostela.