Římské Koloseum je symbolem všech antických amfiteátrů, které se z doby římské říše zachovaly. Ať chceme nebo ne, Koloseum symbolizuje i starověký Řím jako takový. A samozřejmě i jeho obyvatele. Kde se vzaly gladiátorské hry? Jak žili (a umírali) jejich aktéři? A co má Koloseum společného s olympijskými hrami?
Dochovalo se množství chrámů, paláců a fór, které dodnes oslňují svojí řemeslnou prací a dekoracemi. Jsou to ale krvavé hry, někdy na život a na smrt, které se nám vybaví jako první. Pojďme se společně podívat, kdo byli lidé, kteří v písku Kolosea prolévali svou krev, a jak a s kým vlastně bojovali. Pojďme nahlédnout do tajů jednoho ze symbolů Říma – legendami opředeného Kolosea.
Chléb a hry
Tento model znají politici na celém světě a ve všech dobách a nejinak tomu bylo i v dobách starého Říma. S tímto modelem získání moci začal už roku 132 před naším letopočtem politik Gracchus v době římské republiky a s úspěchem jej využívali především pozdější císaři. Jak se římská říše rozšiřovala a přinášela do nově dobytých území své výdobytky civilizace jako lázně nebo dlážděné silnice, co nesmělo chybět, byly amfiteátry.
Dodnes se dochovaly pozůstatky více než 200 z nich. Římské Koloseum je však nejznámější. Nacházelo se přímo v centru římské říše a hry v něm navštěvovali i samotní císaři. Monumentální amfiteátr byl postavený promyšleným způsobem a na hry se mohli dostat představitelé všech vrstev společnosti. Nejlépe však bylo vidět z VIP lóží náležejících senátorům a císařské rodině.
Kde se gladiátorské hry vlastně vzaly?
V dobách, kdy gladiátorské hry ještě nesloužily k pobavení davů, měly i tak své pevné místo v tehdejší společnosti. Součástí pohřebních rituálů a oslav byly právě i různé zápasy, ale i inscenace historických nebo literárních scén, případně scén ze života zemřelého.
To vše na jeho počest a památku. Jednalo se tedy většinou o události pro uzavřenou společnost. Později se staly nástrojem politické moci. Vysocí úředníci běžně organizovali hry, aby získali ještě větší podporu a ve svém úřadu postoupili. Hry se také organizovaly například na počest císařových narozenin. Pokud hry organizovala a sponzorovala podobně významná a majetná osoba, obecenstvo mohlo očekávat bohatou podívanou.
Čtení: Zájezdy do Říma – srovnání a doporučeníDruhy her
Mimo her v Koloseu probíhaly i popravy
Klasické gladiátorské zápasy (tzv. munera) však byly jen jednou z mnoha „kratochvílí“, kterými se mohl římský lid bavit. Oblíbené byly například tzv. venationes. Jednalo se o zinscenované lovy divokých, často exotických zvířat, která se vozila z celého tehdejšího známého světa.
Zvířata také mohla zápasit mezi sebou. Bývalo to doplněno i o různé kulisy, kdy za pomoci tehdejších umělců byla vytvořena iluze lesa, pouště a dalších prostředí. V amfiteátrech probíhaly i popravy odsouzenců. Pomyslným „zlatým hřebem“ dne pak byly zápasy gladiátorů. V Koloseu zpočátku probíhaly i námořní bitvy. Tuto tradici začal jako první už Gaius Julius Caesar v době, kdy Koloseum ještě dávno nestálo.
Připomínala se tak slavná vítězství římské armády. První námořní bitva v Koloseu byla zorganizována u příležitosti slavnostního otevření roku 80. Dodnes se historikové přou o to, jakým způsobem napouštění probíhalo a jak dlouho to trvalo. Později však byl postaven pod úrovní arény složitý systém chodeb a propadlišť a napouštění tak už nebylo možné.
Gladiátor
První, co nás napadne, když se řekne Koloseum, jsou gladiátorské zápasy. Název pochází z latinského slova gladius, označující meč, který byl jednou z možných zbraní. Tito muži (nebo i ženy, protože i ony mohly v Koloseu bojovat – ženské zápasy byly velmi oblíbené) pocházeli z různých prostředí. Nejčastěji se jednalo o otroky nebo zajatce, avšak existovali i tací, kteří si to vybrali jako své povolání.
Gladiátor byl většinou poslán do speciální školy a tam byl vycvičen k boji s různými zbraněmi. Existovaly přesně určené kategorie, s jakými zbraněmi a výstrojí mohl ten který gladiátor bojovat. Většina z nich se díky svému původu a povolání nacházela na nejspodnějších příčkách společenského žebříčku. Především ti, kteří přežili více zápasů a vybudovali si jméno, však zažívali poměrně velkou popularitu, srovnatelnou se současnými sportovními hvězdami.
Mnoho z nich se těšilo obdivu urozených dam, které na nich obdivovaly svaly z oceli a všudypřítomné nebezpečí a dobrodružství. Výjimečně bylo možné, aby si otrok vyhranými zápasy vydobyl svobodu. Právě kvůli náročnosti a nákladnosti výcviku gladiátorů nebylo pravidlem, že by se bojovalo na smrt.
Ave Caesar, morituri te salutant
Asi nejznámější latinský pozdrav, který si všichni s Koloseem a gladiátory neomylně spojujeme. Na smrt jdoucí tě pozdravují... Gladiátoři se opravdu vydávali při každém zápasu nebezpečí smrti, tento pozdrav však nebyl běžný. Podle historických záznamů byl použit pouze jednou.
A to za vlády císaře Claudia, který uspořádal rekonstrukci námořní bitvy. Každý gladiátor se snažil, aby to nebyl jeho poslední zápas. Musel se udržovat v dobré fyzické kondici, dbát na výživu a údržbu výzbroje. Na tom všem jeho život závisel.
Znamení palcem
Soupeři byli většinou vybíráni schválně tak, aby jejich výstroj, ale i fyzická kondice byly srovnatelné a diváci se tak mohli těšit na napínavý souboj, který nebude jen prostou vraždou. Pokud jeden z bojovníků spadl na zem, upadl mu meč nebo štít, nebo už z jiného důvodu nemohl bojovat, mohl gestikulovat na organizátora her, že už nemůže pokračovat.
V tom případě se boj zastavil a rozhodl se gladiátorův osud. Z filmů známe, že palec nahoru znamená život, palec dolů smrt. Otázka je, zdali tomu takto vůbec bylo a kam měl palec směřovat. V tom se historikové přou. Když si představíte, že chcete zasadit svému ležícímu oponentovi smrtelnou ránu mečem, meč budete držet palcem nahoru. Naopak, když budete vracet meč do pochvy na znamení, že boj skončil, a že protivníka ušetříte, váš palec bude směřovat dolů.
Takže to klidně mohlo být i naopak. Jedna teorie dokonce zmiňuje přejetí palcem přes krk – to mělo být znamení smrti, ne palec dolů. Gladiátor musel být na toto vše připraven. Když nastoupil (chtě či nechtě) do gladiátorské školy, skládal slib, ve kterém se víceméně vzdal jakýchkoliv práv na svůj vlastní život. Průměrně 1 z 5 gladiátorských zápasů končil smrtí jednoho z oponentů.
Ženy gladiátorky
Když se řekne žena-bojovnice, představíme si možná seriálovou Xenu. Ženy, které si vybraly podobnou profesi, však ve starém Římě opravdu žily. Neříkaly si však gladiátorky (v latině gladiatrix), tento termín vznikl až mnohem později. Pocházely většinou z nejnižších vrstev společnosti, ale výjimečně se objevily i ženy urozené.
Proč si vybraly takovou kariéru? Ve starém Římě neměla žena mnoho práv, ať urozená, nebo neurozená. Její život většinou diktoval nejprve otec, potom manžel. Pokud tedy žena chtěla určitou míru svobody, dobrodružství a třeba i slávy, toto mohla být jedna z cest.
Pravděpodobně toho tyto ženy využívaly, protože císař Septimus Severus dokonce vydal zákon, který ženám účast na hrách zakazoval. I přes to však ženské zápasy dále probíhaly, zákaz měly pouze ty urozené. Některé z těchto bojovnic byly dokonce dcerami bývalých gladiátorů, od kterých získaly ten nejlepší výcvik.
Olympijská medaile
Hry v Koloseu plné krve a pachu smrti se nemohou v žádném případě srovnávat se vznešenou ideou antických olympijských her, které byly organizovány, aby podpořily krásu duševní i tělesnou a sjednotily řecký národ. Dokonce v jejich průběhu nesměly být vedeny války.
I přesto byl symbol římského Kolosea a olympijské hry spojeny na motivu medailí, které byly používány pro letní olympijské hry od roku 1928. Autorem byl Guiseppe Cassioli, který vytvořil motiv řecké bohyně Niké a Koloseem v pozadí. Motiv se s lehkými úpravami používal až do roku 2000, kdy byl zkritizován právě pro nevhodnost použití motivu Kolosea. Na novou olympiádu v Řecku roku 2004 byly připraveny již medaile nové.
