A je to tady. Čeká nás první natáčení nového cestovatelského projektu Navigátor. Tři města v Itálii ve dvou lidech. V hledáčku máme Benátky, Řím a Neapol. Do Itálie se těším, protože je krásně barevná a šťavnatá.
Je před námi čtrnáct dní, které se nám budou promítat převážně přes hledáček naší kamery. Jen já a kameraman David. Bude ponorka? Letadlem tam a po Itálii už se budeme pohybovat rychlovlakem, o jehož existenci jsem doposud neměla ani páru. Fakt se těším. Vlakem jezdím ráda a často, a navíc to bude nový zážitek, jet téměř 300kilometrovou rychlostí skrz celou Itálii.
Jsem zvyklá se na svých cestách pohybovat různě. Autem, vlakem, lodí, tuk tukem nebo na koni. Jsem zvyklá na luxusní i otřesné podmínky. Ale cesta je cíl. Navíc to bude příjemná změna. Po Evropě totiž necestuju často. Hola hola, Itálie volá…
Letenky a ubytování už máme, pojištění taky. Odškrtávám věci ze seznamu toho, co je potřeba ještě zařídit před cestou. Teď už jen sbalit veškerou techniku tak, aby se nám vešla do batohu na palubu letadla, dokončit tři scénáře, znovu přehodnotit výběr památek a zajímavostí a dopsat hrubý itinerář míst, kam se chceme vypravit a co všechno chceme ukázat. Jo. Máme to. Poslední bod z „to do listu“ je odškrtnutý, teď už jen dobrou náladu s sebou a zítra ráno vyrážíme.
Po dvou letech pandemie, kdy se cestovat moc nedalo, stát zase na letišti s letenkou v ruce, je skoro jako poprvé. Cesta do Benátek, naší první destinace, je rychlá a za chvíli už přistáváme. Závan přímořského vánku na letišti ve mně vyvolává vzpomínky na mou první cestu sem. Taxík nás odváží k vaporretu, které je od této chvíle na pár dní naším jediným dopravním prostředkem. David rovnou vytahuje z batohu kameru a začíná točit. Já se ještě chvíli kochám tou nádherou kolem. Můžu to tady vidět klidně po sté, ale ten první moment mě vždycky dostane.
Miluju Benátky pro jejich totální absenci silnic. Zavedla bych to klidně i u nás, kdyby to šlo :). Miluju to město na vodě, které má svou neopakovatelnou atmosféru, ten cvrkot, kterého za chvíli budu mít už nad hlavu, ale zatím jsem šťastná jako dítě a jen pozoruju všechno, co se kolem děje. Každodenní život, pošta, vynášení odpadků, záchranky, svatby, úmrtí… Všechno, co se ve městě děje, je právě tady, na vodních kanálech. Jsou rozesety po celých Benátkách a okolí a je jich tu na 200. A také mosty a všudypřítomné gondoly – jeden z benátských symbolů. Chlapíci v pruhovaných tričkách se snaží manévrovat s těmito černými loďkami vážícími 350 kilo a vypadají při tom, jako by to byla ta nejlehčí věc na světě.
První den v Benátkách
Je to nádhera. Všechno vypadá jako jedno velké divadelní představení. Benátky mi tááák voní… Mořským vzduchem a stoprocentní romantikou. Ani se nedivím, že se sem sjíždí zamilované páry ze všech koutů světa. Počet nevěst na metr čtvereční už jsem přestala počítat.
Ze všech stran nás obklopuje historie a my nevíme, co natáčet dřív. Náš „wish list“ je dlouhý, ale máme jenom tři dny, takže musíme být časově úsporní. Čím začít? Po dlouhá staletí nezměněnými budovami? Domy, které obdivoval už Napoleon Bonaparte a Casanova? Kamennými mosty, po kterých chodila císařovna Sissi? Krásně oblečenými Benátčankami? Nebo houfy turistů, kteří vypadají jako bzučící roj pohybující se od památky k památce?
Neopakovatelná atmosféra Benátek
Všechno je tu úžasně fotogenické, že jen na mostě Rialto fotím svých prvních 50 fotek a než z Itálie odjedeme, budu mít nejspíš plné album.
Točíme náš první stand up
Můj první benátský vstup do kamery. Sundat těžký batoh, vyndat techniku, nasadit porty. Upravit rtěnku a vlasy… Dobrý? Tak jedeme. Davy turistů kolem nás se tlačí na nejlepší místo pro fotku, které právě teď zabíráme. Stres, ruka nějakého pána do záběru, když právě točíme, nejde zvuk, ještě jednou, protože blízko nás křičí dítě. Trávíme tu naše první dvě hodiny v Benátkách. Most Rialto je zkrátka celebrita a je potřeba najít ty nejlepší záběry odevšad.
Potom už směr San Marco. Slunce svítí, v restauracích podél hlavního kanálu se to barví poledními aperoly, které rozhodně musíme také natočit. Ze všech restaurací to voní čerstvou pastou, mořskými plody a bylinkami. V košících před restauracemi jsou krásné čerstvé hřiby a mé houbařské já si chce v tu chvíli aspoň přivonět. Tak ráda bych si přisedla pod pergolu a vychutnala si pomalý italský oběd, jak to jen Italové umí. Při natáčení ale není čas. Natáčet jídlo a pití rozhodně není o užívání. Třikrát pozvednout sklenici a třikrát dolů, mezitím říct větu, párkrát si nabrat studené těstoviny. Ale nádherně to voní. Závidíme všem tu dovolenkovou pohodu.
Slunce ale za pár hodin zapadne a ještě nás čeká náměstí sv. Marka, Dóžecí palác a nedaleká zvonice. Spletité úzké uličky nás vtahují do svých útrob a dav nás bezpečně vede k zásadním benátským památkám.
V Benátkách se člověk nemůže ztratit. A pokud ano, tak určitě jen proto, aby objevil něco nečekaného. Tak arrivederci zítra.
Výhled z hodinové věže na náměstí sv. Marka
CO MĚ NA BENÁTKÁCH BAVÍ: absence silnic a to, že se veškerý život odehrává na vodě.
CO NA BENÁTKÁCH MILUJU: jejich neopakovatelné kouzlo. Slováci na to mají krásné slovo – „čaro“.
CO MĚ TOLIK NEBAVÍ: jídlo v restauracích, tady častěji než jinde, není dobré, protože majitelé restaurací dost hřeší na to, že sem turisté zavítají třeba jen jednou za život. Proto se vyplatí hledat dopředu restaurace podle recenzí nebo ve food průvodcích, díky nimž můžete objevit skutečné lahůdky. My jsme měli štěstí, protože jsme se vyhnuli hlavním turistickým tahům a hledali spíše v zapadlejších uličkách, kde bylo jídlo výtečné.
