Průvodkyně Radana vypráví o tom, jak cestuje a jaká rada na cestu je…
Vyprávěla jsem kdysi své tchyni o místech, kam beru skupiny cestovatelů. Zmínila jsem se taky o místě, kde přespáváme v poušti v průhledných bungalovech a padají na nás hvězdy. A ona to zatoužila zažít. Slovo dalo slovo, a tak jsem ji tam vzala. Na cestu po Jordánsku.
Vždycky, když chystáme nový zájezd, procházíme si mimo jiného plánovanou trasu, abychom ji zažili na vlastní kůži, než na ni poprvé vezmeme svěřenou skupinu cestovatelů. Zájezd musí být perfektní po všech stránkách!
Tuhle historku vyprávím moc ráda. Jde o situaci, kterou jsem vyposlechla kdysi dávno na letišti, už ani nevím, kam jsem mířila. To se tehdy začal uplatňovat zákaz tekutin na paluby letadel...
Byla jsem s přáteli v Turecku, kde jsme strávili pár dnů v hotelu hned u pláže, abychom si užili moře. Měli jsme all inclusive s možností brát si neomezeně nápoje jak od stolu, tak i z pokojového minibaru, přesto jsme toho moc nevyužívali. Takže když přišla pokojová služba doplňovat MINIBAŘ, jak se vždy ohlašovala, mávali jsme rukama, že nám nic nechybí. Pavel to ale nenechal bez povšimnutí a strčil jí do dlaně dvoueurovku.
Kyperské město Paphos je známé pro svůj archeologický park a královské hrobky, světové dědictví na seznamu UNESCO. Ale Kypr je taky ostrovem koček. Jsou úplně všude! Stejně jako plno různých cestiček a cest...
Vydali jsme se s přáteli autem po Rakousku. Objeli jsme jezera a v závěru našeho výletu jsme navštívili ikonický Halstatt. Ačkoliv s velkým štěstím v neštěstí…
Jako náctiletá jsem byla s celou rodinou na zájezdu v Egyptě. Bydleli jsme v hotelovém komplexu, který měl vlastní pláž s přístupem k moři, takže jsme de facto nemuseli náš resort vůbec opouštět. Jenže to bych nesměla potkat George… A zjistit, že všichni jsou stejní!
Byla jsem kdysi na Krétě. Ne jako průvodkyně, ale s přáteli. Byli jsme mladí a neklidní, a tak jsme se nebránili ani nočnímu poznávání ostrova. Tu noc byl úplněk, měsíc svítil nad mořem, a to nás přilákalo na pláž. Sklenkou tradičního Ouza nad touhle podívanou jsme mínili náš dlouhý řecký den zakončit. Jenže atmosféra nás očarovala a dopadlo to jinak.
Zážitky na cestách mívají mnoho podob. Ne vždy jde o příběhy, někdy stačí dojmy, aby si je člověk pamatoval celý život. Několik takových pocitových prožitků, kdy hlavní roli sehrála atmosféra, gesta, nevyřčená slova či neopakovatelný výhled, mám taky ve svém cestovatelském deníku. Dnes vám z něj trochu přečtu. Nejprve dojmy z kostela Chiesa di Nostra Signora di Gonare a pak, jak nám slepci vytřeli zrak...
Jako malou holku mě vzal táta do Jugoslávie. Jeli jsme bez cestovky, na vlastní pěst – táta byl vždycky dobrodruh. Často mi na našich výletech říkával: „Tohle se nesmí dovědět máma!“ Mě jeho bláznivé nápady strašně bavily, takže jsem nechápala, proč by nesměla, ale slovo jsem dala a dodržela ho. Už proto, že nakonec vlastně nebylo o čem vyprávět...