Průvodkyně Radana vypráví o tom, jak cestuje a jaká rada na cestu je…
Průvodcovala jsem zájezd do Ekvádoru, a když jsem se s mou skupinou sešla na letišti, všimli jsme si u odbavení pána, který cestoval sám, zato s dlouhatánským rybářským prutem. Poslali ho s ním k přepážce pro nadrozměrná zavazadla, ale ani tam neuspěl. Prut překračuje povolené centimetry, a tak mu ho nepřepraví. Dlouho se snažil letištní pracovníky zlomit, než rezignovaně opřel prut o stěnu, že se ho tedy vzdává...
Když mi bylo dvacet, vzal mě přítel do Švýcarska, aby mě v Alpách naučil lyžovat. Objevila jsem v sobě skrytý talent, protože už po dvou dnech jsem jezdila bez pádu a ploužení se v širokých obloučkách mě začalo nudit. Bylo na čase posunout se dál. Škoda, že mi to Jára uvěřil...
Jednou, na sklonku léta, jsem navštívila Bretaň. Konkrétně Saint-Malo. Malé přístavní městečko, kde mě čekal velký zážitek...
Byla jsem kdysi se svou sestrou na Maledivách. Jsou vyhlášené svým pestrým podmořským světem a tak i přesto, že nejsme žádné potápěčky, vzaly jsme šnorchly, a že pod tu hladinu aspoň nakouknem...
Vyrazila jsem coby průvodkyně se skupinkou do západního Německa. Není to tak dlouho. Na jednom výšlapu se nám naskytl překrásný výhled na starobylý klášter a sopečné jezero s názvem Laacher See, ke kterému jsme sestoupili. U něj byl zrovna docela čilý turistický ruch, každý fotil nebo svačil, nic zvláštního se nedělo. Až jeden můj cestovatel požádal druhého o fotku sebe samého s jezerem na pozadí. Německy.
Byla jsem s partou přátel na Floridě, kde jsme zavítali do národního parku Everglades neboli do mokřadů, které ho v podstatě tvoří. Voda je tu mělká, čistá a z ní vyrůstá spousta druhů rákosí. Je to krása. Taky tu žijí krokodýli. A indiáni.
Tohle není příběh, ale zážitek. A to tak silný, že na něj nemůžu zapomenout. Ač je staršího data. Byla jsem na Sicílii. A tam s údivem zjistila, že má dvojí tvář...
Toulala jsem se kdysi Sardinií. Rozhodla jsem se projít náhorní plošinu La Giara Di Gesturi. Strmou i svažitou, plnou lesů korkového dubu, planých kaštanů a močálů. Jdete a jdete a potkáváte koně. Blízko i v dálce, projdete stádem, co si vás nevšímá, pak proti vám vylezou dva z houští, aby si vás prohlédli, zatímco opodál běží celé stádo. Chvíli slyšíte dusot kopyt a další kus cesty o nich nevíte. A pak vás znovu míjí nebo se před vašimi zraky páří. Žije tu jedno z největších a nejstarších stád divokých koní. Dnes už je oblast oplocená se vstupem za 2 eura. Celý den mezi koňmi, přirozenými, svobodnými. Je to úžasný zážitek. Jak já miluju koně!
Ještě jako mladá holka jsem jednou cestovala se svým tehdejším přítelem na výlet do Francie. Jeli jsme vlakem a při zpáteční cestě ve všech vozech hlásili, že vagóny za vozem jídelním se budou v určité stanici odpojovat. Nedošlo mi, že Fanda vlastně neumí jazyk a spoléhá na mě. Ačkoliv nás se ta informace nijak netýkala, a tak jsem ji pustila z hlavy.
Kdysi jsem se vydala na Heraklion, bylo to v 90. letech. Když se přiblížil konec mého výletu, chodila jsem městem a rozmařile utrácela poslední drachmy, kterými se tam tehdy platilo. Zpáteční cestu jsem měla zajištěnou charterovým letem. U letiště se nás pak sešla taková menší skupina Čechů, co jsme na to letadlo čekali. Vůbec nic nenasvědčovalo nějakému vybočení z plánu. Spíš naopak, je po všem, jede se domů.