Tehdy jsem mířila do Alice Springs v Austrálii. Byl to jeden z mých sólo výletů. Zbývalo zdolat 700 kilometrů, a to pouští s jedinou silnicí, na níž teď stojím. A kde mě otravují hejna much. Nechápu, kde se tady berou. Rovnou předesílám, že jsem na to nepřišla. Zato mi došlo, že moje stopování v tomhle místě bude na dýl. Usednu na zem a vyndám kytaru.
Brnkám dobrou hodinu, než konečně projelo auto. Zastavuje! Sbírám se, běžím. Na cíl se mě řidič ani neptá.
Cestou míjíme, kromě nekonečných pustin, jen sem tam nějaký ten roadhouse. Neboli benzínku. Můj šofér je starší, milý a upovídaný Australan… Támhle je tohleto a tady zase támhleto. Tohle bylo postavený tehdy a tenkrát tam dělali tohle... Sedm hodin nepřetržitě vyprávěl o tom okolním ničem. Můj prvotní zájem se v průběhu jízdy proměnil na odpočítávání kilometrů...
„Tak jsme tady!“ zahlásil konečně.
„Moc děkuji,“ zamumlám z posledního. Belhám se pro něco k jídlu po celodenním půstu v autě krmena pouze tisíci a jedním slovem.
Ve městě se mám setkat se svým hostitelem Drewem. Máme před sebou ještě jednou tak dalekou cestu. Když nastane čas srazu, snažím se rozpomenout na fotku z ubytovací aplikace. Jak ten člověk vlastně vypadá? Jsou si tady všichni tak podobní...
Á, už ho vidím! Tamhle se vybavuje. Zamířím na roh ulice, pozdravím dva chlapíky v družném hovoru a čekám. Jakmile se rozloučí, kráčím Drewovi patách. V tom se zpoza mého batohu ozve:
„Hej, nejsi tu kvůli ubytování?” Otočím se. Á, tak druhý Drew je ten pravý... Odevzdaně mu usedám do vozu k další jízdě a vymlouvám se na vyčerpanost z dlouhé cesty. Abych následujících sedm hodin nanovo poslouchala „neopakovatelné” historky, co tady kde v okolí je. Za co?!
