Přiletěla jsem se svou skupinou do Dánska a čekali jsme na kufry. Každý už ten svůj měl, až na pana Poštolku. Tak jsme čekali dál, ale na pásu už nějakou chvíli jezdilo jediné zavazadlo, a to černý kufr. Opatrně jsem se pana Poštolky zeptala, jestli to vážně není jeho, ale s jistotou odpověděl, že sice měl přesně takový, ale s modrou rukojetí. Takže náš zájezd, To nejlepší z Kodaně, vypadalo hned zkraje na pěkný malér.
Opilý Dán s kufrem pana Poštolky :)
„Jste si naprosto jistý?“ Zjišťovala jsem, ačkoliv jsem tušila, která bije.
„Naprosto! Tohle není můj kufr,“ rozhodil pan Poštolka rukama.
„To znamená, že váš si vzal majitel tohohle,“ odvodila jsem a cítila uznalé pohledy.
Opravdu to vypadalo na záměnu. A tak jsem zašla na přepážku, kde jsem situaci nahlásila. Dokonce jsem jim odevzdala i kufr, který zbyl, takový detektiv jsem byla! Jenže dámy na přepážce mi sdělily, že pokud někdo vzal kufr mého klienta a nechal mu svůj, pak to není problém k řešení pro letiště, nýbrž náš soukromý. To mě vyvedlo z míry.
Žádala jsem pro pana Poštolku potvrzení, že z letiště odchází bez svého kufru, ale marně. Jediné, co byly ochotné udělat, nechat si na nás spojení, které předají popletovi s kufrem pana Poštolky, který ho pravděpodobně přijde na letiště vrátit. Celá naštvaná jsem odvezla svou skupinu do hotelu a cestou jsem přiznala, že byla chyba tolik se angažovat. Měla jsem pouze nahlásit, že náš kufr chybí. Pak by to byla reklamace a letiště by to řešit muselo. Co si počneme teď, když se ten člověk s kufrem neozve?
Jen co jsme se ubytovali, zvonil mi v kapse telefon. Dán, zlitý, jako Dán, se opilecky omlouval, že ve svém stavu omylem sáhl po jiném kufru, protože si myslel, že je jeho. Ptal se, kde mě najde a zanedlouho ho před náš hotel přivezl taxík. I s kufrem pana Poštolky, který si tákhle oddychl. A já dvojnásob. Jsem zase o něco chytřejší.
