Kdysi jsem se vydala na Heraklion, bylo to v 90. letech. Když se přiblížil konec mého výletu, chodila jsem městem a rozmařile utrácela poslední drachmy, kterými se tam tehdy platilo. Zpáteční cestu jsem měla zajištěnou charterovým letem. U letiště se nás pak sešla taková menší skupina Čechů, co jsme na to letadlo čekali. Vůbec nic nenasvědčovalo nějakému vybočení z naplánovaného. Spíš naopak, je po všem, jede se domů.
Najednou někdo ukázal do vzduchu a zvolal: „Hele, už přistává!“
A podsaditý chlápek zahlásil: „Akorát je divný, že čumákem nahoru...“
Ano, uletělo nám. Snad nějakou nepostřehnutou změnou v letovém plánu. Pro nás to byl ale obrovský problém, protože jsme se poctivě zbavili všech peněz, které by nám v Praze už nikdo nesměnil, a příští let domů byl až za týden. Zbylo mi tak na rohlík a ostatní na tom nebyli o nic líp.
Naštěstí byl mezi námi nějaký chlapík s konexemi. Vytasil se s tím, že zavolá přímo generálnímu řediteli pražského letiště. A když tak udělal, oznámil nám, že byla přislíbená pomoc. Jedno letadlo tou dobou startovalo z Antálie, a ne jen tak ledajaké...
Jednalo se o vládní speciál, který byl vypraven pro české turisty nějaké zkrachovalé cestovky. Letounu bylo nařízeno vzít to do Prahy přes Krétu.
Sice jsme si chvíli počkali, ale aspoň jsme byli už klidní, že domů se poletí. Než někdo začal zmatkovat obavami, že se všichni nevejdem, a tak se lidi ve strachu řadili do fronty a chystali si ostré lokty.
Zůstat tam týden bez ubytování a peněz byla skutečně děsivá představa.
Já měla tou dobou už hrozný hlad. Z letištního okna jsem zahlédla nějakou maringotku s okýnkem. Byl to fast food pro taxi. Vyšla jsem ho obhlédnout. Jak jsem tam tak okouněla a slintala, prodavač se zeptal, co si dám. Spočítala jsem před ním své drobné a svěřila mu situaci. Nato mi řekl, ať chvilku počkám a umíchal mi nejlepší řecký salát, co jsem kdy jedla. Bez přehánění.
Nakonec přistál ten vládní speciál a v něm sedělo jen 15 lidí. Takže nejen, že jsme se všichni vešli, ale každý jsme měl sám pro sebe celou řadu sedaček. Štěstí v neštěstí, královská cesta domů a ještě můj nezapomenutelný gurmánský zážitek.
