Kdysi jsem opakovaně brigádničila ve fajn kempu ve Španělsku, kam nejvíc jezdívali Holanďani a Němci. Na recepci jsem si vystačila s angličtinou, až na jeden případ…
Radana zpytuje své španělské svědomí :)
Je krásné letní odpoledne a do kempu přijíždí nový host. Katalánec, který vyžaduje komunikaci pouze v katalánštině. Údajně na to má právo, je ve své vlasti. Pokoušela jsem se mu vyhovět svou nedokonalou španělštinou, ale marně. Jestli prý tuším, že katalánština není španělština! A přál si vedoucího. Když jsem mu prozradila, že to tady patří Holanďanovi, který mluví anglicky, případně německy, potrestal nás tím, že se v kempu neubytoval…
S jazyky bývá problém. Když se dobře neumí anebo když není snaha si porozumět. Vzpomínám si na situaci, kdy snaha byla, ale možná bych udělala líp, kdybych si ji odpustila. Když jsem ten kemp navštívila poprvé, se španělštinou jsem teprve začínala. V blízkém městě mě jednou odchytila paní s banální otázkou, kolik je hodin. Jenže já si spletla čísla a namísto za šest minut pět jsem jí uvedla v omyl, že je za pět šest. Ona spráskla ruce a s výkřikem mama mía! utíkala, kdo ví kam.
Stalo se mi ale taky, že jsem v daleké cizině natrefila na češtinu, a to hned několikrát. V Mexiku mezi kaktusy to bylo asi nejdál. Někdy je to příjemné, jindy moc ne. Zažila jsem i trapas, kdy jsem v ulicích Kodaně hledala vstup do metra a do telefonu si při tom jadrným slovníkem stěžovala kamarádce, že to zas… metro nemůžu najít. Přitočil se ke mně mladík a hezky česky pravil, že to zas… metro je tamhle.
