Když mi bylo dvacet, vzal mě přítel do Švýcarska, aby mě v Alpách naučil lyžovat. Objevila jsem v sobě skrytý talent, protože už po dvou dnech jsem jezdila bez pádu a ploužení se v širokých obloučkách mě začalo nudit. Bylo na čase posunout se dál. Škoda, že mi to Jára uvěřil...
Čemu naopak nevěřil, že jsem na lyžích poprvé. Předpokládal se mnou daleko větší práci, a tak mě s radostí zasvětil i do lyžařské rutiny, jako jsou pravidelné návštěvy baru v ústí sjezdovky. Vychutnávali jsme si svařák a já po chvíli, zahřátá na těle a posilněná na duchu, bouchla do stolu: „Sjedem si černou!"
Jarda se podivil nad mou odvahou, namítal, že bych neměla přecenit své síly, ale nedala jsem si říct. Jízda lanovkou trvala asi půl hodiny a já cestou sledovala ohromující panoramata velehor i lyžaře pod námi, jak sviští s větrem o závod. Ty Alpy mají takovou atmosféru, učarovaly mi stejně jako lyžování. Že jsem tyhle zimní krásy nepoznala dřív!
Nahoře jsme se s Járou postavili vedle sebe a on nám to odpočítal. Nato se odrazil a byl ten tam. Já zůstala stát s lyžemi trčícími do vzduchu. Tak prudký kopec to byl. Cítila jsem, jak na to nemám. Jenže co teď?
Přítel se za mnou po chvíli vydrápal zpátky, aby se zeptal, proč nejedu.
„Nemůžu!"
„Dolů se jinak nedostaneš," poznamenal.
Tajně jsem se rozbrečela.
„Proč máš vodu v brýlích?" Všiml si, a tak jsem přiznala barvu.
Nakonec jsem černou sjezdovku na jeho radu sešla krok sun krok boční závějí a na sjízdnějším místě vzala za vděk svému zlatému plužení v širokých obloučcích. To mi jde dodnes docela suverénně...
