Byla jsem s přáteli v Turecku, kde jsme strávili pár dnů v hotelu hned u pláže, abychom si užili moře. Měli jsme all inclusive s možností brát si neomezeně nápoje jak od stolu, tak i z pokojového minibaru, přesto jsme toho moc nevyužívali. Takže když přišla pokojová služba doplňovat MINIBAŘ, jak se vždy ohlašovala, mávali jsme rukama, že nám nic nechybí. Pavel to ale nenechal bez povšimnutí a strčil jí do dlaně dvoueurovku.
Radana se baví na účet kamaráda :)
„Minibař, minibař!“ ozvalo se pak brzy ráno mezi futry Pavlova pokoje. Turkům se totiž špatně vyslovuje er. Než se Pavel probral, už mu ten muž rval další plechovku do přeplněné chladničky. Pavel rozespale zalovil v kapse kraťasů, které si večer svlékl a nechal válet u postele, a službu opět odměnil. U snídaně jsme se mu smáli, a to jsme nečekali, že pan „Minibař“ na něj čeká v lobby, aby ho dvěma plechovkami limonády obohatil na cestu. Spiklenecky na něj při tom mrknul. My ostatní jsme si plechovky nesli z jídelny, Pavel pochopitelně taky, ale navrch přijal ještě tento podpultový present.
Přirozeně ne zdarma. I přes možnost nasytit se v hotelu, co hrdlo ráčí, vyráželi jsme z pláže vždy za tureckou kuchyní mimo resort. Užívali jsme si místní speciality a do hotelu se vraceli vždy plni gurmánských zážitků. Jen Pavla čekal ještě „Minibař“ na dobrou noc.
Když nadešel čas našeho přesunu zas o kus dál, balili jsme se a byl tu zas. Nás v podstatě přešel – proč by nám také doplňoval, když pokoj opouštíme? Zato k Pavlovi vcházel s tradičním provoláním: „Minibař! Minibař!“ a ledničku mu důkladně a dlouze kontroloval. Pak z ní vytáhl dvě piva a než Pavel stačil zapnout baťoh, už je tam měl.
Muž se jako vždy tvářil, jako by udělal kdo ví co, a Pavel s ním tu hru dál hrál. Poslední dvoueurovkou do ruky „Minibařovy“ bylo jasné, kdo vyhrál. Když se chlápek vzdálil, Pavel otevřel ledničku a plechovky do ní vrátil. Pak jsme s novým příběhem pokračovali v našem putování po Turecku.
