Tohle není příběh, ale zážitek. A to tak silný, že na něj nemůžu zapomenout. Ač je staršího data. Byla jsem na Sicílii. A tam s údivem zjistila, že má dvojí tvář...
Radana na sicilské promenádě :)
Běžní turisté jsou na pobřeží a mají zato, že koho potkávají, jsou Sicilané. Opálení, ohniví. To ale nejsou oni.
Za těmi se musí do vnitrozemí. Tam jsem objevila úplně jiný svět. Mluvím o městech domorodců. Ta jsou typicky umístěna na vrcholech kopců a z každého z nich je výhled na Etnu. A lidé, kteří tady žijí, jsou opakem těch, které potkáte u moře.
Procházela jsem se jedním z těch měst. Mezi starými románskými stavbami, kolem kostelů z 5. století a téměř sama. Atmosféra mnou prostupovala, jako bych se vrátila v čase. V tom začala hrát hudba a objevili se první lidé. Užasla jsem nad jejich vizáží. V obličeji bílí, neopálení, zato odění v tmavých společenských róbách. Na sobě honosné šperky, jako by šli někam do opery. Ale kam jdou?
Nechápala jsem, ale stačilo chvíli pozorovat. Nešli nikam. Korzovali.
Tak, jak to dělají v každý podvečer už po staletí.
A já si z tohohle jediného odvezla svůj velký sicilský zážitek.
