To jsem tenkrát cestovala po Novém Zélandu, který mě vždycky strašně lákal. Po nějakém čase mě čekal přesun ze Sidney do Bangkoku, kde jsem se měla sejít se svým tehdejším přítelem, abychom ještě společně procestovali Thajsko. Jenže do toho bylo ještě daleko!
Radana se nechává unést v Bangkoku :)
Den odletu nastal. V letadle jsem seděla s o něco starší holčinou, která letěla taky za svým přítelem, který ale v Bangkoku bydlel. Já to měla těžší, neměla jsem ubytování v cíli zajištěné. A můj Jiří dorazí až zítra, takže mě čeká ještě jedna singl noc. Nebyly tehdy žádné ubytovací aplikace, ani internet v mobilu, takže budu shánět ubytování až po příletu. Jenže když jsme přistáli, schylovalo se k půlnoci. Laura se mě zeptala, jestli si teď skutečně hodlám v centru Bangkoku hledat místo k přespání.
S přítelem, který na ni čekal, mi nabídli nocleh v jejich bytě. Když jsme vyšli do ruchu noční metropole, s povděkem jsem velkorysou nabídku přijala. Sedli jsme do auta toho muže a jelo se. K lidem, které vůbec neznám a neznámo kam. Hlavně nezůstat sama na ulici.
Šlo o velmi malý byt, jeden pokoj, kuchyňský kout, kde na matraci ustlali mně, a uprostřed toaleta. Když jsem se ráno probudila, chtělo se mi čurat. Vzala jsem za kliku, ale bylo zamčeno. ONI MĚ TADY ZAMKNULI?!
Hlavou mi letěly nejčernější scénáře, snad ještě umocněné mou potřebou: Únos Češky v Bangkoku. Češka v Thajsku stále nezvěstná!
Vyšla jsem na balkón a rozhlédla se. Bylo krásné ráno a já měla Bangkok jako na dlani. - Ale proč by to dělali? Snažila jsem se uklidnit. Co by ze mě měli? On má ji a ona jeho, večer se setkali v láskyplném obětí... Možná nezamknuli mě, ale sebe přede mnou... Jenže, už se mi fakt hodně chce...
Sledovala jsem houf letících ptáků nad městem. Doufám, že Jiří už letí, a že se někde tam v těch uličkách dnes odpoledne šťastně shledáme. Kdybych se nebála, že jsem unesená, dala bych se unést tímhle krásným výhledem.
V tom cvakl klíč v zámku a já vyběhla na záchod. S pozváním k snídani byl svět zase krásný. Moji zachránci mě potom vyprovodili a nasměrovali k místu mého srazu s Jiřím. Totiž k ulici Khao San Road, která byla tehdy vyhlášená jako turistická třída.
Všechno dobře dopadlo, ale stejně, když se dneska otočím, říkám si: Měla jsem to ale cestovatelské štěstí...
