Kdysi jsem s přáteli navštívila Norsko. Putovali jsme z místa na místo a prozkoumávali ostrůvky - a že jich tam je! Než jednou přišla bouře a dala nám vybrat mezi možným přežitím a jistou cestovatelskou smrtí...
Radana v podpalubí jako šváb :)
Byla jsem ještě mladá, jako ostatně my všichni v partě, která se tehdy plavila různými bárkami objevovat rozmanité norské ostrůvky. Větší, menší, osídlené i pusté... Bavilo nás to.
Den nevím kolikátý jsme si v přístavišti nastoupili do výletní lodě, která mířila tam, kde jsme ještě nebyli. Ta loď byla taková polorozpadlá, moc se nám do ní nechtělo, ale při pohledu na nevzrušené tváře místních jsme obavy hodili přes palubu.
Dvacet minut jsme pluli a úspěšně se vylodili na ostrově. Nějaký čas jsme se jím potulovali, když se začala stahovat mračna a zlověstný vítr nám stahoval kapuce. Věděli jsme, že zůstat tam v bouři, uprostřed vod a bez úkrytu, by mohlo zle dopadnout.
Loď se znovu blížila, bylo by to perfektně načasované. Jen si nastoupit. Jenže to byl právě ten svízel. Za prvé, nejsme ještě cestovatelsky nabaženi. A za druhé, rozbouřené moře lodí hází, že ta chvílemi leží na pravoboku, no nedoustanou nás tam ani za nic!
Vítr sílil, nebe zčernalo. Po čtyřech jsme nalezli do lodě jak švábi. Kapitán se smál, místní byli v klidu. Loď se houpala a co chvíli jsme kulatým okýnkem kajuty viděli pod vodu. Cestou se situace uklidnila, bouře byla za námi. Zůstala na ostrově a my, celí šťastní a se znovu nabytou důstojností, vykročili na pevninu - v duchu líbaje matičku Zemi. Tak silný to byl zážitek.
