V Benátkách dopřávám svým cestovatelům plavbu po kanálu Grande, aby si prohlédli ty nádherné paláce, kolem kterých gondola proplouvá. Odpoledne bývají u pokladen dlouhé fronty, a tak jsme si i tentokrát koupili lístky hned ráno. Jedná se o kus modrého papírku, který platí kamkoliv, ale naši trasu jsem svým lidem ukázala, včetně čísla loďě. Jenže to jsem netušila, že mám ve skupině panikářku...
Paní Skočdopolová v panice utíká z Benátek :)
Odpoledne jsem jim dala rozchod, ať se dosytosti nabaží Benátek, a že se sejdeme ve tři u zvonice na náměstí a společně se vydáme k naší gondole. Bylo ještě dlouho do srazu, když se schylovalo k bouřce. A paní Skočdopolová skočila na první gondolu a ujížděla z Benátek pryč. Do hotelu, kde na nás mínila počkat. Má totiž panický strach z bouřek.
Akorát, že místo do Bibione, kde jsme byli ubytovaní, plula na opačnou stranu, do Lido di Jesolo. Co čert nechtěl, nepoznala svůj omyl ani po výstupu z lodi. Objevila totiž hotel podobného názvu, jaký nese ten náš, Horizonte zaměnila s Orizonte a v klidu (protože bouřka se už stačila přehnat) vešla dovnitř. V ruce klíč od svého pokoje... Jediné, co ji zarazilo, byla recepce, které si dřív nevšimla. Ale co už... Začala se dobývat do pokoje č. 108, kam jí samozřejmě nepasoval klíč, a tak se do recepce vrátila a tam celou záhadu rozklíčovali. Na přívěšku klíče hotelu Horizont byl totiž duchaplně i štítek s jeho názvem a číslem do bibionské kanceláře.
Jelikož dávno vím, že hledat někoho v Benátkách je ten největší nesmysl, vedla jsem skupinu z náměstí rovnou ke kanálu, že pojedeme do hotelu. Jak vejdeme do dveří, předává mi slečna z kanceláře telefon, že mě shání z Lida.
"Tady je vaše paní Skočdopolová," oznámil mi ženský hlas do sluchátka.
"A co tam děláte?" Zahromovala jsem. A ona mě odzbrojila, že se bojí hromů...
Tak mě řidič našeho hotelu vzal do auta a jela jsem si pro ni. Zrovna se dívala v recepci na televizi a přivítala mě radostnou větou: Vy už jste tady?
