Zážitky na cestách mívají mnoho podob. Ne vždy jde o příběhy, někdy stačí dojmy, aby si je člověk pamatoval celý život. Několik takových pocitových prožitků, kdy hlavní roli sehrála atmosféra, gesta, nevyřčená slova či neopakovatelný výhled, mám taky ve svém cestovatelském deníku. Dnes vám z něj trochu přečtu. Nejprve dojmy z kostela Chiesa di Nostra Signora di Gonare a pak, jak nám slepci vytřeli zrak...
Slepí cestovatelé obdivují Itálii
Začnu Sardinií. Kostel na strmém kopci. Dole velké parkoviště, schody vzhůru, v polovině hory hostinec, (za který dík!), a na hoře kostel, kam se unavení lidé drápou už takřka po kolenou, aby zažili dojem, že došli do nebe. Kostel má průhled dveřmi skrz naskrz a na prahu jedněch se člověku zdá, že vyjít z těch protějších, spadnul by. Není vidět žádné okolí, jen obloha… Postála jsem si tam tehdy pěknou chvilku, ten klam za to stál.
Druhý takový jsem zažila, když se mi na zájezd do Itálie přihlásili dva nevidomí. Vždyť co ze zájezdu mohou slepí mít? Ale oni ochutnávali, nasávali vůně, ohmatávali, a to vše intenzivněji než ostatní ve skupině. Vnímali zemi všemi smysly, cítili atmosféru i sounáležitost s dalšími cestovateli. A svými postřehy i přístupem nám už první den „vytřeli zrak“. Byli nám důkazem, že svět se dá poznávat i jinak než očima. Které nás někdy tak klamou...
