Průvodkyně Radana vypráví o tom, jak cestuje a jaká rada na cestu je…
Jednou, na sklonku léta, jsem navštívila Bretaň. Konkrétně Saint-Malo. Malé přístavní městečko, kde mě čekal velký zážitek...
Toulala jsem se kdysi Sardinií. Rozhodla jsem se projít náhorní plošinu La Giara Di Gesturi. Strmou i svažitou, plnou lesů korkového dubu, planých kaštanů a močálů. Jdete a jdete a potkáváte koně. Blízko i v dálce, projdete stádem, co si vás nevšímá, pak proti vám vylezou dva z houští, aby si vás prohlédli, zatímco opodál běží celé stádo. Chvíli slyšíte dusot kopyt a další kus cesty o nich nevíte. A pak vás znovu míjí nebo se před vašimi zraky páří. Žije tu jedno z největších a nejstarších stád divokých koní. Dnes už je oblast oplocená se vstupem za 2 eura. Celý den mezi koňmi, přirozenými, svobodnými. Je to úžasný zážitek. Jak já miluju koně!
Ještě jako mladá holka jsem jednou cestovala se svým tehdejším přítelem na výlet do Francie. Jeli jsme vlakem a při zpáteční cestě ve všech vozech hlásili, že vagóny za vozem jídelním se budou v určité stanici odpojovat. Nedošlo mi, že Fanda vlastně neumí jazyk a spoléhá na mě. Ačkoliv nás se ta informace nijak netýkala, a tak jsem ji pustila z hlavy.