Průvodkyně Radana vypráví o tom, jak cestuje a jaká rada na cestu je…
Tohle není příběh, ale zážitek. A to tak silný, že na něj nemůžu zapomenout. Ač je staršího data. Byla jsem na Sicílii. A tam s údivem zjistila, že má dvojí tvář...
Toulala jsem se kdysi Sardinií. Rozhodla jsem se projít náhorní plošinu La Giara Di Gesturi. Strmou i svažitou, plnou lesů korkového dubu, planých kaštanů a močálů. Jdete a jdete a potkáváte koně. Blízko i v dálce, projdete stádem, co si vás nevšímá, pak proti vám vylezou dva z houští, aby si vás prohlédli, zatímco opodál běží celé stádo. Chvíli slyšíte dusot kopyt a další kus cesty o nich nevíte. A pak vás znovu míjí nebo se před vašimi zraky páří. Žije tu jedno z největších a nejstarších stád divokých koní. Dnes už je oblast oplocená se vstupem za 2 eura. Celý den mezi koňmi, přirozenými, svobodnými. Je to úžasný zážitek. Jak já miluju koně!
Tohle se stalo strašně dávno, ještě za minulého režimu. Studovala jsem italštinu a získala stipendium na univerzitě v italské Peruggi. Díky tomu jsem směla vycestovat. Od tehdejšího ministerstva zahraničních věcí jsem dokonce obdržela kapesné ve výši sto tisíc lir. Nebylo to moc, tak na jednu noc v hotelu. A jízdenku na vlak. Do Itálie.