Jako vášnivou fotografku mě na cestách stále něco rozptyluje. Tu mě uchvátí nějaká přírodní krása, opodál zahlédnu domorodce při nevšední činnosti a už propadám té autentické atmosféře, kterou musím chtě nechtě zachytit. To se vám na Srí Lance přihodí raz dva...
Tehdy byl můj zásek nežádoucí, protože jsem byla součástí skupiny svých přátel. Nechala jsem je jít napřed, s tím, že je dojdu. Což se už nestalo, protože můj zápal byl na dýl. Ztratila jsem pojem o čase a nakonec ještě zabloudila. Kudy, že šli? Jak jsem se sem... Z fotogenické vesničky jsem se ocitla v naprosté divočině. Mimo civilizaci.
Mezi palmami a keři. Aniž by o mně kdokoliv věděl. Hlavou mi běžela statistika nejčastějších úmrtí na Srí Lance. Je to uštknutí hadem nebo pád kokosového ořechu na hlavu. Vzhlédla jsem nad sebe a žádné kokosy. Tak to bude ten had!
Zděsila jsem se a ve strachu o život začala panikařit. Na zádech batoh, na krku těžký foťák. Plný krásných snímků. Až mě tady jednou najdou, třeba se jim budou líbit. Možná dostanu i nějaké ocenění in memoriam.
Jako ta americká fotografka Maierová, která celý život vášnivě fotila, ale nevyvolané filmy z jejího aparátu se našly až po její smrti. A proslavily ji.
Něco mi říkalo, běž! Obtěžkaná zepředu i zezadu jsem se dala na útěk. Běžela jsem jako Forrest Gump a zastavila se až na nějakém kopci, odkud jsem zahlédla lidi. POMÓC! Seběhla jsem k nim.
Šlo taky o cizince na dovolené a udělali ze mě tu nejšťastnější ženskou, když mi nabídli, že mě dopraví za mou skupinou. A jestli jsem se nebála nasednout k nim do vozu? To mě ani nenapadlo! Jak je ten strach relativní...