Znáte španělský region Murcia? A rukáv La Mangu? Stojím u nedalekého majáku na mysu Cabo de Palos a dívám se na nekonečné modré moře, které se klidně vlní pod slunečním světlem. Přede mnou se rýsuje silueta majáku na Mravenčích ostrovech a Mravenčí ostrovy (Islas Hormigas), tiší svědci jedné z nejhorších námořních katastrof Středomoří na počátku 20. století. Dnes je tu klid, jen křik racků se mísí se šuměním větru, ale 4. srpna 1906 v těchto vodách vypuklo peklo. Pojďme si událost na jednom z nejkrásnějších míst Murcie připomenout.
Parník Sirio, hrdé plavidlo mířící do Nového světa, se před očima zděšených cestujících roztrhl o skryté útesy nacházející se 2,5 kilometru východně od mysu Palos. Při pohledu na to samé moře, které tehdy pohřbilo stovky snů a nadějí, se nemohu ubránit otázkám.
Jak se to mohlo stát? Vždyť Sirio, loď italské společnosti Navigazione Generale Italiana, se měla stát symbolem naděje pro stovky přistěhovalců mířících do Nového světa. Místo toho však její osud skončil tragicky u pobřeží malého rybářského města Cabo de Palos.
Tato námořní katastrofa dodnes fascinuje historiky a zůstává varovným příběhem o chybách, chamtivosti a hrdinství. Jaké to muselo být, když se Sirio potápěl? Jaká byla poslední myšlenka těch, kteří už věděli, že se domů nikdy nevrátí? I tyto otázky si můžeme společně položit na zájezdech do čarokrásné Murcie.
Loď, která měla spojovat kontinenty
Sirio byl luxusní parník postavený v roce 1883 ve skotských loděnicích Robert Napier & Sons v Govanu, v Glasgow. Měřil 116 metrů na délku, 13 metrů na šířku a měl výtlak 4 141 tun. Jeho maximální rychlost bylo 15 uzlů (tzn. 28 km/h). Hlavním úkolem lodi bylo převážet cestující mezi Itálií a Jižní Amerikou, zejména do Argentiny a Brazílie, kam v té době mířily desetitisíce evropských přistěhovalců za lepším životem.
Posádka čítala 127 osob a loď mohla oficiálně přepravovat 80 cestujících v první třídě, 40 ve druhé třídě a 1 200 ve třetí třídě. Většinu tvořili emigranti z Itálie, Španělska a dalších evropských zemí. Na palubě se však často plavilo mnohem více osob, než bylo povoleno.
Osudná navigační chyba
Barcelona a výhled na Port Vell
Ve čtvrtek 2. srpna 1906 vyplul Sirio na plavbu z Janova do Buenos Aires. Na palubě bylo 570 cestujících a 127 členů posádky. Velitelem byl kapitán Giuseppe Piccone. První zastávkou byla Barcelona, kde se nalodilo dalších 125 cestujících. Na palubě tak bylo nyní 822 osob.
Mezi cestujícími první třídy byly některé významné osobnosti, například tehdy populární španělská zpěvačka a herečka Lola Millanes (1859-1906, vlastním jménem Dolores Millanes Borre; při tragédii zemřela), biskup ze São Paula José de Camargo Barros (zemřel), biskup ze São Pedra Cláudio Gonçalves Ponce de Leon (přežil), rakouský konzul v Rio de Janeiru Leopold Politzer (přežil).
Dva dny po vyplutí z Janova, v sobotu 4. srpna 1906, se loď za jasného počasí a klidného moře plavila podél pobřeží španělské provincie Murcia a směřovala do přístavního města Cartagena. Těsně u Cabo de Palos se střetl parník Sirio s jedním z mnohých skalnatých útesů Mravenčích ostrovů Bajo de Fuera.
Předepsaný kurz pro tuto oblast spočíval v tom, že loď měla oblast opatrně obeplout, aby se vyhnula srážce se skalisky. Místo toho kapitán Piccone nabral kurz, který ho zavedl hlouběji do zálivu s útesy. Historici spekulují, že důvodem byla snaha ušetřit na palivu nebo tajně nalodit pasažéry bez celních kontrol výměnou za velké částky peněz.
Riskantní trasa se ale ukázala osudovou. Ve 14:10 hod narazil Sirio v plné rychlosti do skal tak silně, že se kýl parníku částečně oddělil od trupu. Záď byla zatlačena pod vodu, zatímco příď vyčnívala daleko z vln. Loď okamžitě nabrala vodu a začala se vážně naklánět na pravobok. Když masy vody dorazily do strojovny, kotle začaly vybuchovat. Nastalo peklo. Podle neoficiálních záznamů mělo lodí cestovat 1 500 lidí.
Čtení: Zájezdy do Španělska – srovnání a doporučeníPanika a hrdinství
Situace na palubě se rychle vymkla kontrole. Mnozí zoufalí cestující skákali do moře a snažili se doplavat ke břehu, ale silné proudy a ostré útesy si vybraly svou daň. Ti, kteří zůstali na palubě, se zoufale drželi zábradlí, zatímco se parník nebezpečně nakláněl. Mnoho cestujících bylo uvězněno v podpalubí, které bylo rychle zaplaveno.
Řada cestujících první třídy se brzy po ztroskotání utopila, protože jejich kajuty se nacházely na zádi, která byla okamžitě potopena. Na palubě se odehrávaly scény chaosu a násilí. Nebyl dostatek záchranných člunů a jen několik cestujících bylo schopno plavat. Někteří se s noži a revolvery snažili probojovat k záchranným člunům, z nichž se mnohé převrátily a potopily, když na ně vpadl zpanikařený dav.
O záchranu lidí se pokoušeli místní rybáři z Cabo Palos, kteří bez váhání vyrazili na svých rybářských lodích k místu katastrofy. Riskovali vlastní životy, aby vytáhli přeživší z vody. Díky jejich statečnosti se podařilo zachránit stovky lidí. Asi dvaceti nebo třiceti se podařilo doplavat ke skalám, kde zůstali až do dalšího dne, kdy byli zachráněni.
Než se podařilo loď řádně evakuovat, převrátila se během několika minut na pravobok a potopila se zádí napřed. O život přišlo dle záznamů 442 lidí. Zatímco první zprávy tvrdily, že zemřelo 300 lidí, ale kvůli počtu černých pasažérů někteří historikové odhadují minimálně 500 lidí.
Kapitán – hrdina, nebo zbabělec?
Modlení na lodi, když narazila do skály
A co kapitán Piccone? Mnozí jsou dodnes přesvědčeni, že se zachoval jako hanebný zbabělec. On a jeho důstojníci PRÝ místo toho, aby cestujícím pomohli, vyprázdnili trezor lodi a opustili loď v jednom z prvních záchranných člunů. Dokonce novinové zprávy obvinily kapitána a jeho posádku z nevhodného chování a tvrdily, že kapitán byl mezi prvními, kdo opustil loď, čímž způsobil paniku mezi cestujícími.
Důsledné vyšetřování ale prokázalo, že kapitán Giuseppe Piccone a většina jeho důstojníků a posádky zůstali na palubě lodi a udělali vše pro záchranu životů. Snažili se vyzývat cestující k tomu, aby zachovali klid a zůstali na stále částečně plovoucí lodi, místo aby skočili přes palubu.
Kapitán rakousko-uherského parníku Buda, který se na záchranné akci podílel, dosvědčil, že Piccone řídil záchranné operace a byl poslední, kdo byl zachráněn. Zprávy o tom, že kapitán skočil z lodi, pravděpodobně vznikly na základě skutečnosti, že třetí důstojník Baglio byl skutečně mezi prvními, kdo opustil loď spolu s některými členy posádky, a někteří z přeživších cestujících si ho zřejmě spletli s kapitánem.
Hřbitov vraků
Vrak Siria dnes stále leží na mořském dně poblíž Cabo de Palos a je oblíbeným cílem zkušených potápěčů. Záď se nachází v hloubce asi 40 metrů, zatímco příď je v hloubce asi 70 metrů.
Sirio připomíná nejen tragédii, která se zde odehrála před téměř 120 lety, ale také statečnost místních obyvatel, kteří neváhali a přišli topícím se pasažérům na pomoc.
Dodnes patří potopení parníku Sirio mezi nejhorší námořní katastrofy ve Středomoří, ale zároveň se stalo symbolem obětavosti a hrdinství, které dokáže vyvážit i ty nejtemnější chvíle historie. A až budete stát na té větrné hůrce u majáku Cabo de Palos a dívat se na klidné moře, poslouchejte dobře! Vraky lodí vám budou šeptat své příběhy.
